Jsem jen vánek při východu slunce z rána...
Jsem jen slovo, které ti někdo zašeptá do ucha...
Jsem v srdci tvém rána...
Jsem jen tvá...
Tíživá samota!
Když dnes tě potkávám,
básníku, ty... prokletý,
jen jediné na mysli mám:
Měls vskutku žít v jiném století!
Jak ve větru květy jabloní,
jak měsíc v úplňku,
kapky deště na hladině,
je tvůj život ve snění...
Tvé srdce, co zemřelo pro lásku,
tvá mysl, samotná v pustině...
Jsem jen myšlenka,
ta mravná, i ne...
Jsem tvůj úděl přeci!
Na obzoru mlhovina...
Tvé pokušení ve dne...
Tvé touhy v noci...
Jsem polštář po ránu, tak osiřelý.
Tvůj smutek i žal v jednom!
Jsem obraz v zrcadle tvůj... neoholený!
Osamělý šálek na stole...
Jsem tvůj nechtěný přítel jenom,
jsem tvé oči bloudící
po kráse všech žen a slečen...
Tvé srdce po lásce ještě toužící...
Tvůj život v ústraní čtyřmi zdmi obklopen!
Jsem písnička od Nazarethů.
Několik krásných vzpomínek.
Růž z těch nelíbaných retů.
V kamnech už jen docela malý plamínek...
Jsem jen vánek při východu slunce z rána...
Jsem jen slovo, které ti někdo zašeptá do ucha...
Jsem v srdci tvém rána...
Jsem jen tvá...
Tíživá samota!
Tvá košile sepraná,
tvé nádobí nemyté...
Jsem každý nový den tvůj,
když na obzoru slunce vychází...
Stesk i žal bezdomovce.
Jsem rozhodně to, co ti neschází,
když se kolem sebe podíváš...
Jsem tvé ruce,
jež nikoho nepohladí...
Jsem... to jediné, co máš!
Jsem jen vánek při východu slunce z rána...
Jsem jen slovo, které ti někdo zašeptá do ucha...
Jsem v srdci tvém rána...
Jsem jen tvá...
Tíživá samota!
Když dnes tě potkávám,
básníku, ty... prokletý,
jen jediné na mysli mám:
Měls vskutku žít v jiném století!