Jsem motýl zavřený ve zlaté kleci.
Poletuji neustále tam a zpět.
Navěky v ní nechci zůstat přeci.
Chci ven, chci obletět celý svět.

Beznaděj stoupá a křídla již ztrácejí pel.
Únava svazuje celé mé tělo i mysl.
Stále dokola ptám se, kdo mě sem uzavřel?
Proč vlastně? A jaký to má smysl?

S nadějí začínám jen v zázrak doufat.
Cítím, jak slábnu a hlavu pomalu skláním.
Nechci však bez boje zhrzeně zoufat.
Kanoucím slzám jen těžce se bráním.

Oči jsou přivřené a křídla přestala mávat.
Bezvládně padám vstříc studené zemi.
Marně se pokouším ze země vstávat.
Takhle tu skonat, to přece nechce se mi.

Na dně pak znovu procitám k vědomí.
Dvířka té klece se náhle hnula.
Kdo to jen může být, řekne teď někdo mi?
A už to vím, že láska odemknula.