[ Snad vzkřísím básní ty věčné vzory :-(
Pro ty básníky, již odešli z tohoto světa a zanechali tu výrazné stopy. ]

Proč, Živote, upíráš své krásy?
Proč to nejkrásnější, cos dal, odchází tak rychle a opouští svět?
Nejvíce se vždy v nás zapsali,
ti lidé, již pro nás stali se dary.

Tak málo hvězd Potěchy, ba skoro vůbec žádné nezřím jim sebevíce podobné!
V dnešním světě je to vzácnost,
když člověk pro druhé žít se rozhodne.

A ten, kdo žije tu s Láskou pro druhé, nakonec nemoc v područí si béře.
A pak za nimi zaklapne se Svět a Nebe otvírá své dveře
jim, by vstoupili.
A jim život tu byl přemilý.

Budiž nám vzory životy jejich, již vrhli se do ztracena,
pro osobnosti, jimiž byli,
pro nádherná díla, jež tu psali,
pro svit jejich duší, navždy tu žijících,
jež tak mnoho znamená!

Mě, Živote, opět uvrhl jsi v pláč.
Střepy mých slz však stvořila se váza Nezapomínání.