Připomeň mi, jaké to bylo,
když jsme se nestarali o to,
co si myslí o nás dvou ostatní.

Připomeň mi, jaké to bylo,
když jsme si povídali o všem možném.

Připomeň mi, jaké to bylo,
když jsme si povídali i o hloupostech,
a nevnímali ani čas, ani to, jaký je den.

Připomeň mi, jaký hezký pocit to byl,
když jsme šli vedle sebe a nestarali se o nic.

Řekni mi, že se tvé srdce ještě nevyléčilo,
stejně tak jako mé.

Že život bez Tebe je prostě na nic,
že nic nedává smysl,
když se k sobě chováme jako cizí.

Připomeň mi, že to, co je mezi námi,
není ještě úplně ztracené...

Protože slovy můžeme popřít, co chceme,
ale naše tělo a chování
nás dřív nebo později prozradí...

Nemyslím, že bychom na sebe nemysleli,
potom, jak se na sebe díváme,
protože myslím jen na Tebe.

Tak mi prosím připomeň,
jaké to bylo, když jsme se na sebe dívali
přes celý dav lidí a žádné minuty ani sekundy nevnímali.

Protože tohle hádání na dálku mě nebaví,
protože i když se snažím, nedokážu se chovat, že nic necítím.

Protože nevím, jak poslouchat svůj rozum,
když mé srdce ví, co chce.

Připomeň mi to prosím...