Básničky o zvířatech a přírodě - různé

Zima, zima padá sníh,
děti jezdí na saních.
Na kopečku sněhu dost,
malým dětem pro radost.

Před domečkem sněhuláček,
dívej, mami, kolik vloček!
Venku děti strašně řádí,
protože sníh mají rády.

Znám já Míšu, Káju, Petru,
mám na sobě osm svetrů.
Na balkoně skáče kos,
už mám rudý celý nos.

V zimě ztichne celá ves,
můj sen letí do nebes.
O zimě je krásný sen,
tak šup z postele ať jdu ven.

Asteroid mine zem, to všichni už víme,
asteroid mine zem, fakt se nezlobíme.
Možná i na nebi ho uvidíme,
až zmizí vzápětí, tak si ulevíme.

Když kruhánky se v máji láskotají
a kluhík sladce cukrotá,
spruš pirhoní se,
ofiklejdy hrají
a serdce - tluk, tluk, tlukotá.

Lechtáš mě
na zádech
stéblem trávy.
Mám přivřené oči
- slastem se oddávám,
prohřátý písek
prsty drolím,
v rákosí vážka
přistává.
Nasávám vůni
borovice,
nořím se
do letní pohody,
sluneční žár
nás čím dál více
nahání zpátky
do vody.

Odkud malé jehně jde,
že celičké je hnědé?
Mělo špatnou optiku,
nevšimlo si septiku.

Jó třešně zrály,
špačci se jimi cpali.
Cédéčka na stromě
nezabránila pohromě.
Zachovali se hezky,
nechali mně pecky.

Nikdo nemá na tapíra!
Pátá noha?
Fakt jen zírám.
Po chvíli mu zmizela,
vyprázdnil se docela.

Kouká jako sůva
z nudlí,
co můry kolem
vyvádí.
Plácají divoce
křídly,
špinavé jak šmudly,
nechtěně připlácly
ke stromu
i spící ovády.

Padal lístek z javoru,
já myslel, že z dubu,
všichni mě maj za vola,
příště držím hubu.

Za oknem
smog.
- Pavučiny mlhy
omotaly
oblohu.
Strakatá krajina
se ztrácí
v mléčném
prostoru.
Světla reflektorů
aut
roztancovávají
ulici.
Zamlžené sklo
připomíná mi
poklici.
Snažím se
nadzvednout ji
- však stejně
málo
vidím.
Zapínám televizi,
v ní svět
je barevný
- když ten
reálný
mě šidí.