Básničky o zvířatech a přírodě - různé

Léto odlétá,
podzim přilétá,
kluk už dráčka chystá,
aspoň zima není,
když se všechno mění,
a to podzim vážně umí.

Slizký slimák
hledá slinu,
co ukápla mu
na list
rozrazilu.
Po listu
se klouže,
neví, co je sliz,
co slina,
zmatený,
oči na stopkách
kulí pouze.

Voda protkaná
sinicemi,
všude kolem
řasy!
Labutí pár
čeří hladinu...
- Štítím se,
plavat v ní
nebudu asi.
Za vstupné
komfort bahenní,
nabídli
na koupáku.
- Nebe si aspoň
prohlížím,
jak blankytně
modré je.
- Být na zemi,
koupu se
v něm
a beze
strachu.

Bílé dálavy hor,
v nich ten podivný tvor,
zjišťuji už,
že je to sněžný muž,
chlupaté tělo, zuby jak vlk,
dávám se před ním na úprk.

Drdůlky hnízd
ve spleti keřů,
dovádění, křik
ptačích neposedů.
Sluneční svit
pupence otvírá,
pomalu den
zas přibývá.
Rozcuchaná tráva
se teplem učesává,
do vlasů
vpíná ozdoby,
s umytou tváří
zem si zazívá,
jaro se vrací
k nám,
vůbec se
nezlobím.

U plechovky coly
mravenci se rojí.
Povzbuzeni kofeinem
pak ostošest mšice
na bodláku dojí.

Řekni mi, proč, čmeláku,
máš svůj sosák na máku,
přiblblej budeš z opia,
být tebou šťávu bych nepila.

Vítr zručně svou píseň zpívá,
mráz štípá do dlaní,
mraky se vlečou do ticha,
ptáci klesají do strání.

Moucha kouká na pavouka,
jak spřádá pavučinu.
Vletět chce do ní,
okusit adrenalin,
je odhodlaná k činu.

Temné obrysy oblaků a mokrý sníh,
na torza bledých útesů čas pozbyl vliv,
cicváry mrazu sluj hladově polyká,
a Punkva zpěněná se vztekem zajíká.
Čarovné kapradě šplhají nahoru,
s dojemným úsilím hledají oporu,
kořeny zkroucené, zakleté v kameni,
spoutané bezmocí po dlouhá staletí.
Pahýly nešťastné, snad jako ti lidé,
co zábradlí svírají, myšlenky tklivé,
v křeči tam na můstku zoufalé bytosti,
nelze jim v srdci snášet světa krutosti.
Marný je život, jemuž ukradli touhy,
sny, naděje či víra? Prý balast pouhý.
Není čas na lásku, nikomu nechybí,
nikdo nic neslyší, žádný ji nevidí.
Na dně se zdržují přízračné postavy,
anebo snad úzkostné noční představy?
Stíny, které pohár neštěstí dopily,
všechny je iluze zmařené zabily.
Chtěly by varovat, zde na dně je slota,
jen nevlídná, zelená, plesnivá hmota,
jezera bezedná, jak nádoby téru,
tupí mloci bez hnutí číhají v šeru.
Snad všude ležela ta rozbitá těla,
skála se vždycky zimničně chvěla,
maso, urvané údy a kapky krve,
a bezbřehá beznaděj, jako už prve.
K našemu životu je vzpomínky pojí,
přestože tak zvláštní je, svět za to stojí,
neživí v propasti dávají znamení,
žádný je neslyší, nikdo nic nevidí.
Kde vzít tu sílu odhodlat se k návratu?
Člověk dál nemůže, již našel jistotu,
samovrahů balvan drtí tělu duši,
hluboký stín halí prázdné skelné oči.