Básničky o zvířatech a přírodě

Lechtáš mě
na zádech
stéblem trávy.
Mám přivřené oči
- slastem se oddávám,
prohřátý písek
prsty drolím,
v rákosí vážka
přistává.
Nasávám vůni
borovice,
nořím se
do letní pohody,
sluneční žár
nás čím dál více
nahání zpátky
do vody.

Odkud malé jehně jde,
že celičké je hnědé?
Mělo špatnou optiku,
nevšimlo si septiku.

Jó třešně zrály,
špačci se jimi cpali.
Cédéčka na stromě
nezabránila pohromě.
Zachovali se hezky,
nechali mně pecky.

Nikdo nemá na tapíra!
Pátá noha?
Fakt jen zírám.
Po chvíli mu zmizela,
vyprázdnil se docela.

Kouká jako sůva
z nudlí,
co můry kolem
vyvádí.
Plácají divoce
křídly,
špinavé jak šmudly,
nechtěně připlácly
ke stromu
i spící ovády.

Padal lístek z javoru,
já myslel, že z dubu,
všichni mě maj za vola,
příště držím hubu.

Za oknem
smog.
- Pavučiny mlhy
omotaly
oblohu.
Strakatá krajina
se ztrácí
v mléčném
prostoru.
Světla reflektorů
aut
roztancovávají
ulici.
Zamlžené sklo
připomíná mi
poklici.
Snažím se
nadzvednout ji
- však stejně
málo
vidím.
Zapínám televizi,
v ní svět
je barevný
- když ten
reálný
mě šidí.

Žížala opasek utáhla si,
přetrhla vejpůl se,
chtěla být štíhlá asi.
Jsou z ní teď najednou
dvě žížaly,
co sotva se potkaly,
hned se pohádaly.

Škuner
monotónností vlečen
se ocitl
náhle
v hrůzné chvíli
svlečen.

Seděl sokol na javori,
v pruhovaným tričku.
Těší se na gymnastiku,
někde švihnul cvičku.