Básničky o zvířatech a přírodě

Moucha kouká na pavouka,
jak spřádá pavučinu.
Vletět chce do ní,
okusit adrenalin,
je odhodlaná k činu.

Temné obrysy oblaků a mokrý sníh,
na torza bledých útesů čas pozbyl vliv,
cicváry mrazu sluj hladově polyká,
a Punkva zpěněná se vztekem zajíká.
Čarovné kapradě šplhají nahoru,
s dojemným úsilím hledají oporu,
kořeny zkroucené, zakleté v kameni,
spoutané bezmocí po dlouhá staletí.
Pahýly nešťastné, snad jako ti lidé,
co zábradlí svírají, myšlenky tklivé,
v křeči tam na můstku zoufalé bytosti,
nelze jim v srdci snášet světa krutosti.
Marný je život, jemuž ukradli touhy,
sny, naděje či víra? Prý balast pouhý.
Není čas na lásku, nikomu nechybí,
nikdo nic neslyší, žádný ji nevidí.
Na dně se zdržují přízračné postavy,
anebo snad úzkostné noční představy?
Stíny, které pohár neštěstí dopily,
všechny je iluze zmařené zabily.
Chtěly by varovat, zde na dně je slota,
jen nevlídná, zelená, plesnivá hmota,
jezera bezedná, jak nádoby téru,
tupí mloci bez hnutí číhají v šeru.
Snad všude ležela ta rozbitá těla,
skála se vždycky zimničně chvěla,
maso, urvané údy a kapky krve,
a bezbřehá beznaděj, jako už prve.
K našemu životu je vzpomínky pojí,
přestože tak zvláštní je, svět za to stojí,
neživí v propasti dávají znamení,
žádný je neslyší, nikdo nic nevidí.
Kde vzít tu sílu odhodlat se k návratu?
Člověk dál nemůže, již našel jistotu,
samovrahů balvan drtí tělu duši,
hluboký stín halí prázdné skelné oči.

Zima, zima padá sníh,
děti jezdí na saních.
Na kopečku sněhu dost,
malým dětem pro radost.

Před domečkem sněhuláček,
dívej, mami, kolik vloček!
Venku děti strašně řádí,
protože sníh mají rády.

Znám já Míšu, Káju, Petru,
mám na sobě osm svetrů.
Na balkoně skáče kos,
už mám rudý celý nos.

V zimě ztichne celá ves,
můj sen letí do nebes.
O zimě je krásný sen,
tak šup z postele ať jdu ven.

Asteroid mine zem, to všichni už víme,
asteroid mine zem, fakt se nezlobíme.
Možná i na nebi ho uvidíme,
až zmizí vzápětí, tak si ulevíme.

Když kruhánky se v máji láskotají
a kluhík sladce cukrotá,
spruš pirhoní se,
ofiklejdy hrají
a serdce - tluk, tluk, tlukotá.

Lechtáš mě
na zádech
stéblem trávy.
Mám přivřené oči
- slastem se oddávám,
prohřátý písek
prsty drolím,
v rákosí vážka
přistává.
Nasávám vůni
borovice,
nořím se
do letní pohody,
sluneční žár
nás čím dál více
nahání zpátky
do vody.

Odkud malé jehně jde,
že celičké je hnědé?
Mělo špatnou optiku,
nevšimlo si septiku.

Jó třešně zrály,
špačci se jimi cpali.
Cédéčka na stromě
nezabránila pohromě.
Zachovali se hezky,
nechali mně pecky.

Nikdo nemá na tapíra!
Pátá noha?
Fakt jen zírám.
Po chvíli mu zmizela,
vyprázdnil se docela.

Kouká jako sůva
z nudlí,
co můry kolem
vyvádí.
Plácají divoce
křídly,
špinavé jak šmudly,
nechtěně připlácly
ke stromu
i spící ovády.