Básničky o životě a světě - různé

Nebyla jsem tvá jediná láska,
na čele zbyla mi jen přísná vráska.

V každém svém místě
jsi vždy měl přístav svůj,
já říkám: Tak příště,
- na mě si pamatuj.

Měl jsi ta různá jména
- Janu, Mílu či Pavlínku,
byla vítaná každá tvá změna,
toužení dostal jsi do vínku.

Já s tebou všeliké
nesnáze přežila,
srdce tvé veliké
je jak křídla motýla.

Zástupy truchlících plaček
tu po tobě samotné zůstaly,
holky, co hodily ti háček,
teď skáčou bez tebe ze skály.

Přesto já přece vím,
že jsi byl v nitru jenom můj,
vím, že tě nezměním,
jen u mě máš domov a přístav svůj.

Smrt na mě sáhla mramorem,
pohledem ze mě stáhla kůži.
Mé tělo se chvělo odporem,
v pařátech měla černou růži.

Oknem se neslo houkání,
smrtonosného sýčka,
strašlivé šakalí volání,
varovně blikla svíčka.

A smrti ruka studená
se v opojení třásla,
postava scvrklá, shrbená
se na mém děsu pásla.

Mám víčka strachem ochablá,
tělo pozbývá života,
stařena, vychrtlá, propadlá,
pohřební písně skřehotá.

Noří se do mé postele,
já se do hlubin propadám.
Sil ubývá mi po těle,
nade mnou z křížů ohrada.

Když v tom kohout zazpívá
a pomalu už svítá,
stařena se rozplývá
a nový den mě vítá.

Co asi ten sen napoví,
můj osud nebo snění?
To nikdo z nás se nedoví
a těžko něco změní.

Na kytaru ráda hraji,
nevím, co bych si bez ní počla.
Kouzelné struny pro ni mají,
v pěti na ni hrát jsem začala.

Teď třináct mi je,
hraji na ni každý den.
Hraji na zahradě, kde děda pivo pije,
hraji, i když sychravý je den.

Kytara jediná mi rozumí,
to ona všechno ví.
Různé krásné tony umí,
je krásnější než vlk, co o úplňku kvílí.

Píseň krásnou zahrát s ní dokážu,
jakou chceš,
ráda ti to ukážu,
tak jakou chceš?

Sám „nejvyšší”
mi slova do pera vkládá.
Myšlenky - co nikdo neslyší
a nad mými slovy vláda
- mi sází slovo za slovem...

... vede mě dál celým proslovem
a myšlenky, lehké - jak andělů křídla
tryskají - co horká voda z rozpáleného vřídla.

Je to jen okamžik,
prostě chvíle -
ten letmý pocit - něžný vzlyk,
co zůstane stát potměšile.

A když tu vteřinu „nezachytíš”,
slova se ztrácí
jak vylekaný smích
a plašící se ptáci.

Děkuji mému synu,
co inspiraci mi dává,
slova plynou jak rybky v stínu
a po papíře tečou, jak horká láva.

Když sen mi vnukl právě „vizi”,
na papír srovnávám myšlenky ryzí.
Ten poklad básnického vědomí,
co duši uleví a uklidní svědomí.

Je konec, múza mi uniká,
já pero pomalu pokládám
a s duší rozervaného básníka
jdu vstříc snům, iluzím a záhadám.

Ležím na operačním sále...
- je to sen? Není? Moc se divím.
Zemřela jsem nebo žiju stále?
Vystrašená na své tělo shora civím.

„Exitus - selhaly jí plíce...”
Tak já opravdu skonala?
„Neee! To neée!” ...
Křičím - a vidím všude svíce...
snažím se, abych se probrala.

„Haló!? Slyšíte mě, já jsem tady!”
Volám na celé okolí...
Lékaři vypínají přístroje - neví si se mnou rady.
„Pomozte, lidi!” „Pomozte mi kdokoli!!”

Však teď tunelem letím světlu vstříct...
... a vítá mě rozkvetlá zahrada.
Nemohu hrůzou ani slůvko říct,
už vím, jak to po smrti vypadá.

Jsem daleko a pryč od lidí,
teď chápu, že jsem skonala.
Blízcí mě volají - přes slzy nevidí
a chtějí, abych se k životu probrala.

Je konec. „Šmitec”. Prostě „šlus”.
Já rozhlížím se vyplašená jako kotě.
Jsem v obklopení nymf a múz,
už vím, jak vypadá život po životě.

Duše bez hříchů,
zná plno mnichů.
Duše plná hříchů,
najdeš v ní jen pýchu.

Anděl z nebes,
z duší i dnes.
Ďábel z pekla,
už na mě čeká.

Přou se o mou přízeň,
začínám mít žízeň.
Nevím kam jít,
jestli svatozář mít...

Do pekel jdu,
ďáblem budu.
Už jsem zde,
pozor, někdo jde.

Michal David - ten mě baví,
jeho hity úspěch slaví.
Discopříběh já si žiju,
Colu u jednoho stolu piju.

Kouskem křídy čmárám slova,
chci žít Nonstop - zas a znova.
Decibely lásky jsou mým hitem,
Zůstaň a neodcházej - šeptám s citem.

Vždyť Pár přátel mi jen stačí mít,
jsme Děti ráje - baví nás prostě žít.
Jak ve Třetí galaxii si dnes připadám
a Valčík pro mámu si právě zahrát dám.

Jak říkám - Michal David mě prostě baví
a jeho hity u nás úspěch slaví.
Je pro mě Šoumen - a dá o sobě znát,
já po super párty jdu pozdě k ránu spát.

Nemluvím o bolesti,
jež člověk musí snésti,
beru to jako trest
za své hříchy minulosti.
Bodá mi tupé jehly do míchy
a hrobaři válejí se smíchy,
tančíce volají jak jeden sbor:
NECHŤ VÍTÁN MOR!

Chceš-li míti hodně peněz,
do obchodu nikdy nelez,
neutrácej, šetři,
podomní prodejce setři.

Krásná, pohádkově snová
„Vesničko má středisková”.
„Slunce, seno, jahody”,
k tomu TROŠKA pohody.

Možná já „Z pekla štěstí” měla,
když navštívit jsem tuhle vísku chtěla.

Slunce svítí, „Řeka čaruje”,
„Obecná škola”, plná dětí, se mi vzdaluje
a „Stříbrný vítr” si s mými vlasy hraje jemně,
když „Na samotě u lesa” obdivuji krásy
... „Zdivočelé země”.

„Nejkrásnější hádanka” se nabízí,
proč „Skřivánci na niti” tak sladce pějí?
Je to „Trhák”, jak příroda se mi sama podbízí
a já - jak „Noční motýl”- se obdivnou touhou chvěji.

Dovolená končí a já s citem
„Trhala fialky dynamitem”.
A spolu „S ostře sledovanými vlaky”
vracím se zpět, oblohou plují mraky...

... a vím, že doma „Eva tropí hlouposti”
a „Kristián” mě z okna vítá...
Dovolená proběhla skvěle - k mé velké radosti,
teď „Zavírám oči... odcházím” a pomalu už svítá...