Básničky o životě a světě

Anděl potkal anděla,
říkal: „To se nedělá,
takhle na mě vybafnout,
já se nemoh ani hnout!”

Když dobré srdce máš,
stejnou měrou dostáváš.
Však když má srdce zlé,
život jazyk vyplázne.

Poprvé život mě pokousal do krve
Ještě když byl jsem jen naivním chlapcem
Poprvé
Nikoliv naposledy
Poprvé
A hned celý od krve

Chvíli to potrvá
Tři, čtyři stehy

PUSU MU MORFIEM ZACPEM
(To rozhodně prolomí ledy)

Vůbec se nechovám jak se mi zachce
Nechci nic
Jenom snad... na malou chce se mi
Na malou naději, co nesu v tašce

Pod hlavu dám si ji později
Po jedné flašce se vyspím i na zemi
Tak jako kapitán pirátské lodi

Loď...
Spíš jen mistička plechová
Na drobné mince
Ty se ještě hodí
Rozházím je
Jsou navěky ztraceny
Ztraceny
Jako já
Pod schody
Do poschodí...

S prvními příznaky otravy
Lehám si do trávy
Na kraji rozkvetlé louky
Rozptýlím stres a mé obavy
Smísí se s pylem

Vytváří nádherný jaderný spad

Snáší se nám na hlavy
V hlavě dlouhodobé problémy s brouky
Ani Biolit je nesvede otrávit
Ublížit havěti roztomilé, to není správné
Oukej?

Hlodají v hlavě
Jen když mají hlad
Stal jsem se součástí své vlastní potravy
Nejde to opravit
Bude to mým „novým” životním stylem

... Cesta...
Dlouhá jak z Budějovic do Prahy

Zvednu se z podlahy

Vytřepu brouky

Dvojitou vodkou dodám si odvahy
Zas
Na nějaký čas
Skoncuju s hmyzem
A čelem vzad...

My, co lásku uvnitř máme,
s radostí ji rozdáváme
všem, kteří ji potřebují,
ať i v jejich srdcích bují.

Na světě je mnoho lidí,
kteří život špatně vidí,
na pozitivní zapomínají
a jenom výtky pořád mají.
Já jim říkám: Dost!
Zahoďte všechnu zlost,
jen na dobré myslete,
ke štěstí se dostanete.

Konat dobro je mým posláním,
tím všechny smutky zaháním,
krásný pocit v srdci mám,
že dostal můj život význam.

Schováni stínem,
živí se splínem,
nikdo o nich neví,
co jsou za stvoření...

Cítím se krásně,
když skládám básně,
venku nádherně sněží
a čas poklidně běží.

Utopen jsem a žízní hynu
Zaplaven vodou nevím kudy kam
Ztratil jsem se a hledám vinu
Co náboj by dala povídkám

Já utopen jsem a strach mi krev vaří
V kesonu zůstal jsem utopen
Růžence zbytečné mám ve své tváři
Co nemohou dovnitř ani ven

Utopen jsem však verše tepu
Do kamenů co přetrvají věky
Jdu sám třebas poslepu
Nacházím naše podzemní řeky

S růží na tváři co s jednou ze záhad
Mé srdce zazáří není čeho se bát