Básničky o životě a světě

Pokora, mrcha!... líně zívá
do dvora a zkoukává tenhle svět...
co nemůžeme mít, to chceme hned
a co můžem, to už nechceme...
kopem kolem sebe a ostrými lokty strkáme,
když k zemi padáme...
jedem si každý po tý svý lajně,
za plot šilháme tajně, žehrajíc na to,
co nemáme...!

Závist, ta teta věčná, směje se potutelně...
kdo jí na lep sedne, znuděně na kavalci se válí...
jenom klídek, není spěch...
Štěstíčko a Rozum už karty rozdávali...
Eso k zemi padá!
Ona ví to svý (každý ji má rád a každá ráda)
Pravda někde po škarpách bídu tluče...
a Láska? Cha! Jen k bohatým chodí...
chudým vzletné myšlenky se rodí...)

A bude hůř, šeptá Stáří...
než pochopíš, byl máj a je tu září...
světa běh kolem nezastavíš,
Ten nahoře se jenom dívá...
někdy snad i pláče a jindy
zvesela si zpívá...
člověka, věř mi, stvořil jsem
sobě pro potěchu,
ale někdy, zdá se, spíše - k vzteku!

Když pánbůh vyslyší tvé volání
a splní ti největší přání,
svět se hned nádherný zdá
a budoucnost tak jasná.

Pozorovat hvězdy už mi nestačí
jsou všude kolem mě
a až mi nenápadně naznačí
že hluboká je noc
budu vědět, že slunce spí
nezní to zas tak dojemně
možná trochu, ale né moc

Před rozedněním mě znovu opustí
a já dostanu strach
jak to, že denní světlo dopustí
abych měl hvězdy rád?
snad vrátí se po setmění
rozzáří mapy hvězdných drah
a snad to bude napořád

Měsíc se snaží upoutat pozornost
na mě to neplatí
já nebudu mít nikdy dost
schovám se mu za Velký vůz
Mléčnou dráhu ve sklenici
neopatrně převrátí
a vylije ji na ubrus

Potřeboval bych se dostat trochu blíž
kéž by to nějak šlo
snad kdyby hvězdy byly níž
pokud možno až na dosah
kousek pro štěstí ulomit
kdyby mě štěstí nenašlo
zmizel bych jako hvězdný prach...

Den po dni mizí mi smutek z tváře
Vteřina vteřinu střídá
Život je trhacím kalendářem
Večeřím, vzápětí snídám
Nedávno stál jsem na startovní čáře
A už jsem na cestě k cíli
Jak pletený svetr se můj život páře
Chci žít věčně... na malou chvíli...

Byl to jenom promarněný čas,
vše, co bylo, vše, co bude, vše, co je,
ten zmatek v nás
Byl to jenom nekonečný sen,
koloběh, krásná noc, smutný život,
nový den
Byl to jenom zrcadlový svět,
prázdná duše, konec filmu, zvuky slov
a zvuky vět
Byl to jenom promarněný čas,
vše, co bylo, vše, co bude, vše, co je,
ta hořkost v nás...

... na prázdným nádraží ticho, až bolí uši... odjela nám láska... proč vzala kufry, kdo z nás tuší... smutný lampy svý hlavy v mlze kloní a světlo odráží koleje... jdu pustou ulicí a nic ve mně se neděje... jenom tma!

tma v ranci výčitek, slzí a trápení... nezbylo místo na lásku, to sladký mámení... pod košilí těžkej kámen leží... čas kolem běží a v dálce houká vlak...

špínu z bot smejvá déšť... pomalý kroky na chodník sázím, hrst hořkých vzpomínek přes rameno házím, trhám bludnej kruh... a dobře tak!
noc se vytrácí, jak zloděj snů... s pachutí černý kávy jen nerad vstávám do prázdnoty dalších dnů...

za prachy štěstí nekoupíš a štěstí prý není víc než láska... z lásky přátelství či nepřátelství se rodí... prázdnota... každej říká jenom to, co se mu hodí... snad do loterie sázka...

někdy šťastný číslo padne... naděje vadne, jak starej kaktus na zápraží...

zas slunce svítí a vlaky jedou... věřit nadějím se prý prodraží... prázdným, jak výplatní páska...

odjela nám láska...

z prázdnýho nádraží

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

Proč je červená červená
a modrá jinou barvu nemá,
proč svět je plný lidí,
kteří jen něco vidí?

Mám mnoho otázek,
vinou se jak provázek,
jedna za druhou
na mysl mi jdou.

Cesta je plná bláta,
bůh tě provázej,
na pády je bohatá,
však nikdy nescházej.