Básničky o smutku a stesku

Pokropím slzami tvůj dětskej polštářek,
jenž ještě včera pod tvou hlavinkou spal.
I kdybych vším, co mám, podplatil faráře,
nevrátí zpátky, co dnešek mi vzal.

Pokropím slzami slzy tvý maminky,
aby v tom zármutku nebyly samy.
Pokropím slzami v postýlce peřinky,
řeknu, že dnes spinkáš mezi hvězdami.

Pokropím slzami tvou malou panenku,
tou solí kamennou, aby též zkameněla.
Pokropím slzami Šípkovou Růženku,
která tvým odchodem v našich zdech oněměla.

Pokropím slzami tvůj dětskej hrníček
a zakážu všem, aby ho umejvali.
Pokropím slzami dárkovej balíček,
kterej jsme s maminkou pro tebe schovávali.

Pokropím slzami tvý malý botičky,
který tu v předsíni zůstaly bosy.
Nevím, zda pochopěj, že Světlo tvý babičky
je teď nějakej čas nebude nosit.

Pokropím slzami slzy mých slz,
neboť i ony se rozplakaly.
Pokropím slzami v mým srdci tvrz,
za kterou jsme vzpomínky na tebe uschovali.

Po obloze pluje černý mrak,
kdesi v dáli zakrákala vrána,
náš vztah jsem si představoval jinak,
však zavřela se brána.

Proč poznala jsem tebe,
když nemůžu tě mít,
proč touží po mně jiný,
když s tebou já chci být,
když do očí ti pohlédnu,
hned zrak k zemi skloním,
a přeci bych ti chtěla říci,
jak nevýslovně kvůli tobě trpím.

Já milovat se chtěla moc,
a prožít s tebou celou noc.
Jen sklenku vína si dát,
a pěkně si spolu povídat.
O tom, jak jde čas
a co trápí nás.
Jen ty ses bál,
a proto jsi mě odehnal.

Ptám se, kde jsou ty časy,
kdy užíval jsem všechny ty života krásy.
Ptám se, co bude dál,
když přišel jsem o všechno, o co jsem stál...

Proč ta láska zrádná je,
proč ta láska smutná je,
proč při lásce srdce hoří,
proč při rozchodu srdce bolí,
proč při nešťastné lásce slzy roní.
Proč mi srdce pořád hoří, když mě nemáš ráda,
proč ta jedna chyba na člověku vadí,
proč při rozchodu srdce divně studí,
proč ta láska zrádná je, když jsou na ni dva.
Vždyť skoro všichni to ví,
že roztrhlé srdíčko se špatně zašívá!

Není nic a není nikdo.
Není proč a není pro koho.
Není s kým a není kde,
tak proč se někdo nenajde?

Vstávám za rozbřesku ranního,
snažím se nikoho a nic neřešit.
Zraňuje mě pohled na bližního,
chtěl jsem jen svou duši utěšit.

Snažil jsem se zapomenout,
znova se začít smát a žít.
Tenhle stav jen tak překlenout,
naději uhasíná pomalu svit.
Měl jsem tu bolest dříve postřehnout,
za všechno může jen jediný cit.

Srdce mi hlasitě buší,
ten cit má přinášet štěstí.
Moje nervy tím jen zkouší,
tak proč mám zaťaté pěsti.
Mé srdce to jen vysouší,
smutek je jen další zvěstí.
Život mě jen pokouší,
všechno, co se děje, je neštěstí.

Pokračování básničky

Zahleděl jsem se ti do očí,
všechno kolem mne se točí.
Nemůžu popsat tu tvou krásu,
čekám jen na tvou spásu.

Doufám, že mi jednou odpustíš,
stanu se věrným psem, uvidíš.
V myšlenkách už více nezhřeším,
náš vztah tím snad vyřeším.

Provedl jsem ti toho mnoho,
mimo tebe nechci nikoho.
Slza mi z oka ukápla,
o srdce jsi mne okradla.

Bez tebe jsem jen poloviční,
jsem jako denní svit měsíční.
Byl jsem nelítostný a hloupý,
do srdce mi to díru hloubí.

Přál bych si být jen ve snu,
teď s tíživým svědomím neusnu.
Probudit se a držet tě za ruku,
na hlavě mám ze lží paruku.

Chtěl bych všechno napravit,
všechno ale nejde opravit.
Zůstanou nám šrámy na duši,
ale srdce se mi zase rozbuší.

Z důvodů různých zrozena.
Nechtěná a přec tak krásná.
Napospas osudu vhozena.
Tak ladná, čirá a jasná.

První své momenty s řasami splývá.
Jakmile sílu má, v cestu se pouští.
Šťastná i smutná, vždy smysl mívá.
Odvážně proniká přes vrásek houští.

Se sestrami stejného původu.
Zdobena průhledným sametem.
Kanoucí v zářivém průvodu.
Stéká a loučí se se světem.

Součástí naší se na chvíli stala.
Společně s emocí se narodila.
Každému z nás již v obličej psala.
Pokaždé úděl svůj naplnila.