Básničky o Památce zesnulých

o čem dneska budu psáti?
začínám a ještě nevím
třeba, že se mojí máti
dneska večer ve snu zjevím

spinká ona na nebíčku
rajský klid má po své smrti
na Dušičky pálím svíčku
plamínek se nějak vrtí

třeba je to na znamení
že tam někde na mne čeká
čeká na mne bez prodlení
vyhověl bych v okamžení

řekla by můj andělíčku
dala by mi požehnání
pohladila po mém líčku
díky Bohu za shledání

andělíček starý trochu
usmívá se smutně na mne
starší než já jsi ty hochu
jak je všechno v světě klamné

když jsem vzpomněl na maminku
tatínek mi ještě zbývá
proto píšu o něm zmínku
do pera se shůry dívá

vidí co tu smolím jemu
jenom samé marné věci
přesto žehná synu svému
rozuměl mi vždycky přeci

snad má ze mne radost trochu
tam nahoře i v té dálce
říká si: no dobře hochu
snad mi při tom drží palce

možná že je na mne hrdý
možná že však vůbec ne
býval na mne trochu tvrdý
už od první obecné

nebyl tvrdý ani málo
spravedlivý - to on byl
tehdy se mi to tak zdálo
kéž bys otče déle žil

Blíží se smutné období,
kdy květy náhrobky ozdobí
a se vzpomínkou na časy minulé
uctíme naše zesnulé.

Podzim pláč schovává pod víčky,
rozežnem smuteční svíčičky.
Vzpomínky na duši zastudí,
na blízké a jejich osudy,

kdy nad žulovým kamenem
na všechny milé vzpomenem.

Mlhavé obrazy,
déšť padá z oblaků,
kdy kapky jak odkazy
jsou perlami zázraků.

Stromy už shazují
svůj pestrý šat na zimu,
listy se vzdalují
na sklonku podzimu.

Deštivý listopad
se netváří vesele,
kdy v Památce zesnulých
uctíme přátele.

Podzimní všední den
dokreslí zátiší,
kdy všichni si vzpomenem
na svoje nejbližší.