Verše

Láska je prý ten největší dar...
tak kdo by se bál...
ten kousek maličký urvat i pro sebe...
na perutích vznášet se až někam do nebe...
dávat a brát...
smát se i plakat...
řítit se k zemi bez padáku...
na očích páskou přelepené růžové brýle...
a vzpomínat na krásné chvíle...
když podzimní listí barví se do zlatova...
májová kvítka odnesl čas...
malinký ohýnek zanechal v nás, snad zahřeje...
až jednou přivanou závěje!...
Co víš, co je to láska...
v máji dech se tají a srdce zprudka buší...
málokdo tuší, co přinese čas...
rozkvetlou sedmikrásku hýčkám si v dlani...
Prší a déšť smyl slzy...
je příliš brzy, myslet na lásku...
polibek letmý v májovém opojení...
co bylo, už není...
sundávám pásku...

Kdo lásku nevnímá,
často sám usíná.

Cítím se sám každé noci,
přirostla ksi k mému srdci.
Snad to bude brzy lepší,
po nocích mé srdce brečí.
Stýská se mu po tom tvým,
chtělo by být jenom s ním.
Mazlit se touží každý den,
od rána k večeru, stále jen.

Pokora, mrcha!... líně zívá
do dvora a zkoukává tenhle svět...
co nemůžeme mít, to chceme hned
a co můžem, to už nechceme...
kopem kolem sebe a ostrými lokty strkáme,
když k zemi padáme...
jedem si každý po tý svý lajně,
za plot šilháme tajně, žehrajíc na to,
co nemáme...!

Závist, ta teta věčná, směje se potutelně...
kdo jí na lep sedne, znuděně na kavalci se válí...
jenom klídek, není spěch...
Štěstíčko a Rozum už karty rozdávali...
Eso k zemi padá!
Ona ví to svý (každý ji má rád a každá ráda)
Pravda někde po škarpách bídu tluče...
a Láska? Cha! Jen k bohatým chodí...
chudým vzletné myšlenky se rodí...)

A bude hůř, šeptá Stáří...
než pochopíš, byl máj a je tu září...
světa běh kolem nezastavíš,
Ten nahoře se jenom dívá...
někdy snad i pláče a jindy
zvesela si zpívá...
člověka, věř mi, stvořil jsem
sobě pro potěchu,
ale někdy, zdá se, spíše - k vzteku!

Každý, kdo lásku má,
na sobě poznává,
jaká je kouzelná,
nenapodobitelná.

Utrpení pro anděly
vidět, že tu nejsme šťastní
utrpení přihlížet
jak rychle svět se mění
cizí štěstí všichni chtěli
když nemohou mít své vlastní
utrpení pochopit
že naděje už není

Utrpení pro anděly
zjistit, že všichni jsou lháři
utrpení pozorovat
jak všem nervy pění
márnice s mrtvými těly
které nezabilo stáří
přestávají věřit
že svět k lepšímu se změní

Utrpení pro anděly
pozorovat, jak jsme krutí
utrpení sledovat
to sobectví a pýchu
a teď máme, co jsme chtěli
k pokoře nás nedonutí
nepřiznáme vinu
výstava smrtelných hříchů

Utrpení pro anděly
opatrovat tyto duše
utrpení spatřit peklo
přímo pod hvězdami
místo aby odletěli
udělaj to jednoduše
budou čekat
dokud se tu nezničíme sami...

Venku sněží,
ten čas běží,
zima v plném proudu je,
mráz po oknech maluje.

Když pánbůh vyslyší tvé volání
a splní ti největší přání,
svět se hned nádherný zdá
a budoucnost tak jasná.

Přátelství je dar,
zavolej mu zdar.

Přátelství si chráníme,
svoje srdce raníme.

Mám vás všechny ráda,
ale nejvíc svého KAMARÁDA.

Po tvém odchodu se nebe navždy rozplakalo
Promočeným kapesníkem otírá si slzy
Nikdo nikdy nepochopí, proč se ti to stalo
Nikdo nikdy nepochopí, proč už takhle brzy

Každý dobrý přítel, kamarád a nebo známý
Cítí, že bez tebe bude mu kus duše scházet
Nelze zapomenout dny, kdy byla jsi tu s námi
Nečekaný knockout v lehké střední těžké váze

Byl vyhlášen státní smutek. Veřejnost je v šoku
Vlajky visí na půl žerdi. Je to tragédie
Bez výjimky každému se třpytí slza v oku
Naše drahá Naděje dnes zemřela... ať žije

V zástupu smutečních hostů při posledním rozloučení
Není nikdo, kdo by nebyl zahalený v černé
Děti prohlíží si parte místo svého vysvědčení
Nádherných smutečních kytic množství nepřeberné

Oko nezůstalo suché s dojemnou smuteční řečí
Srdcervoucí píseň v mollu doprovází kondolence
Naděje je pohřbena a truchlící u hrobu klečí
Beznadějně roní slzy na krásné smuteční věnce

Co teď s námi jenom bude? Vzpomínáme na tebe
Nezbývá nám nic než doufat, že se rány zahojí
Měla zemřít poslední. Šla příliš brzy do nebe
Bez tebe je s námi amen... Odpočívej v pokoji...