Verše

aneb, dež bel stréček Křópal o zkóške

včil mně poslóchéte, pane asistente
do rána sem štodoval té elemente
vod máme sem jedl namazaný škvarke
abech vemenoval mezóne i kvarke

trpaslíce, sopernove, všelijací škvóři
v palici mně mizijó jak v té černé ďóři
pře očení nigdá nešmakoje Melta
rozom je pak krátké na záření delta

že mám pivní orechlovač v krko
poznám hnedka ož při prvním srko
ochotnéte také sliovico našo
šak vám neso dvólitrovó flašo

tutok hoso se zelím si oděléte
tadek do endexo vébornó mně déte!

Láska je cestou
přímo nebeskou,
kdo po ní jde,
ten šťastný je.

Láska je tvou šancí
rozsvítit tmu v ranci,
pustit dovnitř čerstvý vzduch,
kdo nemiluje, je jak duch.

Láska je mi vším,
proto nad ní bdím,
nikdo mi ji nepokazí,
nic na světě mě neporazí,
protože sílu životní
čerpám z hmoty prvotní,
kterou láska je,
to ví, kdo miluje.

Ať miluješ sebevíc,
nikdy to nebude láska bez hranic,
ale to vůbec nevadí,
srdce si hravě poradí.

Když lásku máš a nevnímáš,
špatně každou noc usínáš,
měl by ses vážně zamyslet,
o čem chceš, aby byl tvůj svět.

prchám pěšky od Anežky
dojdu až na vrchol Sněžky
v kožichu si nesu blešky
co jsem chytil od Anežky

na zádech si nesu basu
jež mi ladí k mému hlasu
každý vlas jak struna vlaje
na basu mi vítr hraje

vichr tu etudy cvičí
do flašek tu prudce fičí
co jsem cestou vypil z basy
abych cenil hory krásy

zmožen chůzí, ba i pitím
pochopa tu cestou chytím
skutálím se z vršku Sněžky
skončím schoulen u Anežky

Anežka mi vyčte pití
musím zase někam jíti
a tak naplním zas basu
a jdu hledat jinou krásu

Když jeden myslí na druhého
a vůbec ne na sebe,
je to něco nádherného,
dostanete se do nebe.

Nebýt na světě sám a milovat,
to se nemůže ničemu vyrovnat,
láska náš život graduje,
šťastný ten, kdo miluje.

Lásku dát a milovat,
to je jako modré z nebe znát
a ve svém srdci cítit,
vášní chceš se vznítit...