Verše

Opil se medvěd lední
a dělal nevšední
v zoo lidem představení.
Ředitel je hlava:
„Ať medvěd furt nasává!
Bez něj tady show není.”

Je to láska, co mi brání
v nevázaném užívání,
pořád věřím, že se vrátí
a chmury se ztratí.

utekla mu holka jeho
do hospody nešel
jenom troska zbyla z něho
nakonec se věšel

když on chudák ztratil Žofku
nadělal s tím krámy
kdyby poznal Becherovku
byl by mezi námi

svatba v koši pod balonem
své ano si řeknem honem
nežli bouře balon smete
sotva řeknem sbohem světe

spolu umřem pádem z nebe
nikdy neopustím tebe
budem pořád svoji přeci
když nás spolu spálí v peci

těla jsou v plamenů moci
jako o svatební noci
krátké bylo spolužití
nám však věčná lampa svítí

popel náš pak promíchá se
do moře on rozmetá se
z balonu pak spadnem zase
zaskvíme se v plné kráse

na prach jasné Slunce září
naši lásku nic nezmaří
cítit se tu budem skvěle
vždyť nám patří moře celé

Na pláži z oblázků
zemřela pro lásku,
tak moc v něj věřila,
že ji nenaplněná touha zabila.

Příjemné pocity mám
vždy, když ho vídávám,
prahnu po něm čím dál víc,
povězte, mám mu to říct?

Jednou jsi nahoře, jednou jsi dole
a potom vystupuješ na výstavním mole.
Zepředu, zezadu, je toho hodně,
aby tě vybrali do filmu náhodně.
Pro toho, kdo chce víc příležitostí,
plastika stává se samozřejmostí.

Kdo koho zná, jak ten se má,
všude se ohání jmény známými,
brzy se povýší nad všemi svatými.
ve frontě stojí ti poctiví a hloupí.

Kdo na koho co ví, nemusí se dřít,
suchý chléb jíst a holou vodu pít.
Běda však těm, co svědomí koupí,
tajemství neřeknou jen němí - na slovo skoupí.

Kdo komu platí, ve tmě se ztratí,
však pozor před těmi, kdož na tom tratí.
Korunka ke korunce hodí se hospodyňce,
zatímco hospodář se služkou válí se ve špeluňce.

Kdo koho vydírá, lehce se spálí,
do jámy spadli už velcí i malí.
Peníze vždycky jsou počátkem zrady,
přísahej na pravdu - teď a tady.

Čím bohatší, mocnější se jeden stává,
tím hůř se mu spí a ještě hůř vstává,
pomalu z člověka zvíře se stává.
Komu se soucit i láska příčí,
nakonec věrného přítele zničí,
osud svůj prohrává - ďábel už nešeptá, ten přímo křičí!

Jsem ještě příliš mladý,
ale můj život začíná nabírat grády.

Kouřím svou první cigaretu,
a bouřím se proti celému světu,
je mně sedmnáct a o měsíc víc,
ale o lásce, a o životě nevím ještě nic.

Odejdu do přírody na chvíli,
tam se mně tuze zalíbí.

Sedím v trávě,
kolem přechází dívka právě.

Hej, dívko, dej mně polibek první, do života,
udělá to, a hlava se mně z toho zamotá.

Pokračování básničky

Snad se bůh spletl,
když do vlasů mi vpletl
tvou růži.
Kam zmizel jsi,
proč tady nejsi?
Uplakat se můži.