Verše

Milovala jsem jednoho kluka,
ale kámoška mi ho vzala,
moje srdce závistí puká,
po hubě bych jí dala.

Sotva se zamiloval,
své city pod zámek schoval,
marně ho přesvědčovala,
že čistá láska to vzplála.

Hodná štěstěna mi dala,
co jsem nejvíc postrádala,
můj život teď smysl má,
realita je nádherná.

Dochází mi
pomalu rýmy,
ale to neznamená,
že jsem němá,
jen moje srdce vyjadřuje
beze slov, jak moc miluje.

Čas letí jako zběsilý,
zbytečné hledat příčiny,
prostě to takhle je,
život má vlastní koleje.

Když ho vidím, tak se červenám,
děsně šílenou trému náhle mám,
přitom chtěla bych mu tolik říct,
že je pro mě na světě úplně nejvíc.

já mám rád tmu, jen když chci spát
a každé ráno světlo musím mít
ty můžeš se teď mému přání smát
však nemusí se vždycky vyplnit

není to tak jisté, co se všední zdá
není to tak obyčejné přání
ptej se toho, kdo pouze temno zná
jak se mu chodí potmě černou plání

ptej se, jak se pozná, kdy je noc
ptej se, jak se pozná, kdy je den
zda je to vůbec důležité moc
vědět, kdy bdít a kdy mít sen

o čem se mohou zdát sny a zda jsou živé
tomu, kdo neuviděl světa ani kus
možná ty odpovědi na to nejsou příliš tklivé
chceš-li je znát, jen ptát se zkus

zeptat se nelze tam, kde není ani sluchu
tam snad jen vůněmi lze život naplnit
a hladit psa, mít poloprázdno v duchu
o čem pak možno asi snít?

jak říci, kde bolí tělo anebo jak je duši
jak pojmenovat hlad anebo žízeň?
když nevíš, nač jsou oči, nač jsou uši
zda možné je mít vůbec něčí přízeň?

Láska čistě bílá
mezi námi byla,
bylo nám báječně,
ale nic netrvá věčně,
i ona se začernila.

Líbí se mi, jak se směje,
mé srdce vždy rozehřeje,
je všech krásek královna,
žádná se jí nevyrovná.

Stále stejný sen
zdá se mi
každý den
o zemi,
kde ta kráska žije,
líbezná,
jen pro ni mé srdce bije,
moje princezna.