Verše

Už nikdy...

Kolik zvládnu bolesti...
když v hlavě kladivo,
zatnuté do pěstí,
Tobě se líbilo...

Bodáš a na rtech úsměv,
lžeš nejen sobě,
myslíš si, že máš úspěch,
v relativní době.

Sáhnout na pozlátko,
prsty Tvé křičí,
za živa jehňátko,
jsi všech a ničí...

Až přijde doba,
tak budeš sám,
toužit a ničit,
dobře to znám.

Pokračování básničky

Dal jsi mi život a já Ti dala svůj.
Už 17 let společnou cestou jdem.
Já chci být vždy tvá, jak ty jsi můj,
spolu vše v lásce překlenem.
Na cestě životem Ti toužím být oporou,
ať k Bohu se vzájemně posouváme,
kéž v nebi se sejdem za života záclonou,
s pomocí Boží vždy všechno překonáme.

Žít jeden pro druhého
a když jde do tuhého,
pevně při sobě stát,
to chtěl bych už znát...

Kdo lásku zná,
ten za pravdu mi dá,
že je jedinečná
a měla by být věčná.

Kdo o lásce pochybuje,
těžko se někdy zamiluje,
ale ten, kdo v ni věří,
ví, o co v životě běží.

Tam, kde láska není,
těžko se něco změní,
ale tam, kde je,
svět pookřeje.

Svět barvami hýří,
blažený pocit se šíří,
když člověk miluje,
pak Život to je.

Řekla jsem, že mám ho ráda,
on se tvářil překvapeně,
už nechci jenom kamaráda...
Snad se budem vídat denně.

Dala jsem své srdce,
on otrávil ho prudce
a teď nemůžu vstát...
Proč nemá mě rád?!

Nic mi tak strach nenahání
jako bez lásky milování.
Proto čekám a čekám,
srdce odpočívat nechám,
než se najde ten pravý
a svým šarmem mě omámí.