Verše

Jsem ptáček a ona mé nebe,
její nepřítomnost mě zebe.
Navždy po jejím boku stát,
to je, co bych v životě rád.

Když člověk opravdu miluje,
ani trochu o tom nepochybuje.
Přesně to teďka cítím
a život mám sypaný kvítím.

Přišla jsem na tajemství,
první jsem ho však neobjevila,
láska je životní poselství,
bude a vždycky byla.

Jsem členem tajného spolku
- kluků, co nemají holku.
Rozhodně to ale hodlám změnit
a loserem už tak dál nebýt.

O lásce jsem jasno měla,
kluka už vidět nechtěla,
ale pak se objevil
ten, co pro mě byl
jednoznačně tím pravým,
jsme pořád spolu a já ho zdravím.

Láska se mnou vždycky byla,
nikdy mě neopustila,
proto ji mám nejraději,
přináší věčnou naději.

Milování strach zahání,
kouzelnou má moc,
před můrami tě ochrání
třeba celou noc.

Došla jsem k závěru,
že nesnesu nevěru
a sama to ukončila.
Bylo to to nejlepší,
nikdy jsem hrdější
na sebe nebyla.

Mám ho až po uši,
vysává mou duši
a živí se i mým srdcem,
s ním jen nešťastná jsem.

Mé oči už se zavírají,
už pomalu jdu spát,
ať krásné sny se tobě zdají,
snad jen sladký polibek,
já ti musím, na dobrou noc,
na tvé rty ještě dát,
je jaro a né chladný listopad,
ať lehce se ti usíná,
vždyť víš přece, jak já mám tě rád,
pojď už do postýlky, čeká na tě pěřina,
vždyť ty víš, jak se pod ní, vedle mě usíná,
ty se na mě směješ, a já vím,
líbám tvé sladké rty od vína,
vždyť ty víš, kdo tě v noci zahřívá,
jsem to já, né peřina,
vždyť ty víš, s kým se ti večer nejlíp usíná,
neříkej, že né, to víš, že jsem to přeci já...