Verše

City jsou velkou neznámou,
mnozí lidé je nezvládnou,
ale pro ty, co je pod kontrolou mají,
tu nejhezčí součást života znamenají.

Mám o ni velký zájem,
snad svět se stane
tím pravým rájem
a láska vzplane.

Líbí se mi a já vím,
že neúspěch nestrávím,
budu se věčně snažit,
jí nejde se nabažit.

Byla jsem sama a přesto jsi ke mně našel cestu.
V tvé náručí se cítím v bezpečí,
jako loď v přístavu, když kolem zuří bouře.
Dokázal jsi mě spoutat svou láskou,
den co den jsou okovy silnější
a nedovolím nikomu, aby je zpřetrhal.

[ Snad vzkřísím básní ty věčné vzory :-(
Pro ty básníky, již odešli z tohoto světa a zanechali tu výrazné stopy. ]

Proč, Živote, upíráš své krásy?
Proč to nejkrásnější, cos dal, odchází tak rychle a opouští svět?
Nejvíce se vždy v nás zapsali,
ti lidé, již pro nás stali se dary.

Tak málo hvězd Potěchy, ba skoro vůbec žádné nezřím jim sebevíce podobné!
V dnešním světě je to vzácnost,
když člověk pro druhé žít se rozhodne.

Pokračování básničky

Má mě rád, nemá mě rád,
rudé plátky růže dopadají na zem,
jak je bez rozmyslů pouštím.
Vždycky jsem toužila poznat
pravdivou odpověď v této dětské hře.
Představ si, že není nebe, žádné peklo pod námi,
že není žádná bolest, vzdálenost,
jsme tu jen ty a já, jen my dva.
Je chyba snažit se být jeden?
Bez lásky by zbyla jen černá pustá tma.
Toužím překročit tu propast bolestí,
kterou jsme si mezi sebou vybudovali
a už nikdy se k ní nevrátit.
Měj se mnou ještě trochu trpělivosti,
snažím se v sobě ze střípků složit nového člověka.

Jdu po louce, dívám se na nebe,
zakloním hlavu a myslím na tebe.
Zahlédla jsem kopretinu a vzpomněla jsem si,
vzpomněla jsem si na sen, byl krásný.
Pršelo, chvěli jsme se zimou,
políbil jsi mě, zapomněl jsi, že máš jinou,
jen mě chtěl jsi mít.
Tvůj dech se chvěl touhou
a tvé srdce slyšela jsem bít.
Miluji tě, řekl jsi a utrhl kopretinu.
Vetknul jsi mi ji do vlasů už napořád.
Přivřela jsem oči,
najednou ležím ve své posteli sama.
Sama a zamilovaná pláču,
až jednou uvidíš smutné modré oči v davu,
vzpomeň si na nešťastnou holku,
která tě miluje a čeká.
Čeká na Kopretinu.

Krásné dny jsou ty tam,
já tu sedím a vzpomínám.
Vzpomínám na tebe a dny plné radosti,
na tvá slova lásky, která šeptal jsi mi.
Já těm slovům rychle uvěřila
a to všechno jen z lásky k tobě.
Mé srdce bilo jen pro tebe.
Teď už ale vím, že sis jen hrál.
Zlomil jsi mé srdce, naplnil je bolestí,
mé dny jsou teď smutné, plné zrady a trápení,
ale i tak jsi v mém srdci dál,
v srdci mém tolik zlomeném,
stále na tebe myslím a čekám na tebe.

Postavils svět a vzduchem ti byla láska,
postavils svět a půdou ti byla touha.
A dům spletený z pavučin
dechem jsi postavil pro nás dva.
Místo stromů v parcích rostou mohutné vášně.
Do růží vtělené jsou duše pro zamilované.
A místo v posteli
spíme na mracích z něhy v domě z pavučin.
Ploty ověšené našimi pohledy.
Chrání náš svět, který jsme si postavili.
A v dlaních skrýváme
plamínek, který nedáme.
Plamínek naší lásky.

Myslel jsem, že sním,
ale teď už vím,
že to pravda byla,
můj život změnila
a já jsem teď šťastný,
náš osud bude krásný.