Verše

Vím, co láska je,
když srdce miluje,
to nejhezčí je sen,
šťastný máš pak den.

Na kopečku v Africe
dostal jsem do sanice,
řval bych jako lev,
kdybych nepolykal krev.

Životem v poklusu a s láskou v mínusu,
zpátky se dívám...
Proč dělám jen chyby, co se mi nelíbí,
výčitky mívám...
Jsem problémů stálice a vnímám velice,
že neplní se mi sen...
Dělám špatná rozhodnutí, do kterých mě někdo nutí,
a v duchu pak křičím jen...

Je to strach či zloba, či zatracená doba,
nebo jen výmluva...
Já bojím se lásky a vnímám první vrásky,
a začínám od znova...
Čas, ten rány léčí a chce i slzy něčí,
vlastně chce ty mé...
Jsem teď zase sama, v srdci velká rána,
chci křičet nahlas nééé...

Proč to mužské ego, umí rozdělit jednou ve dvou,
proč nemá svědomí...
Ty máš mysl jasnou, prý mě neumíš udělat šťastnou,
prý už to nejsme my...
Ty chceš mít všechno hned a tím rozbořil jsi můj svět,
ale já jsem jiná...
Chci tvůj čas, ne peníze, já mám o lásce jiné vize,
tak kde je vlastně vina...

Pokračování básničky

Nemám ani zdání,
co je milování,
ale co jsem slyšela,
tak bych to poznat chtěla.
Mít někoho ráda
víc než kamaráda.
Na něm záviset,
dát mu celý svět.

Na kopečku v Africe
září místní stálice,
starostou je vesnice,
má plné pokladnice.

Jen jednou denně slunce vyjde,
jen jednou denně slunce zapadá.
Jen jednou pravá láska přijde,
na kterou se nezapomíná.

Je důležité mít sen a ten snít,
avšak lepší je mít sen a ten žít!!!

Když slabost pro ni máš,
tu jedinou na světě,
nic jiného nevnímáš,
věříš, že snad miluje tě...
Pak ničeho se neboj
a otevři jí svůj svět,
život je někdy boj,
ale často krásný květ.

Mám v srdci květ
a rád bych ti ho dal,
proklínám svět,
který mi tě vzal.

Dal bych ti všechno a rád,
postavil pro tebe třeba hrad,
zkus mi prosím jen naslouchat,
bolí to, slepě milovat.