Verše

Život časem člověka mění...

Táto, táto, táto můj,
víra se lehce ztrácí.

A NĚKDY se už nevrátí.

Prosím už to nepodceňuj,
nemyslím to v legraci.

Víra jak papír je křehká,
zmuchlat jej jde zlehka,
ale vrátit jej zpátky, narovnat?

Jde to? Zkus to s novým archem porovnat.

Zůstaly šrámy, sem tam i trhlina.

Vezmi knihu a papír do ní vlož,
tou knihou třeba stůl podlož,
papír zas bude jak nový arch,
jen delší dobu to trvá,
knihu pokryje třeba i prach,
tak i víra v člověka se chová.

Táto, táto, táto můj,
já budu za Tebe bojovat stůj co stůj,
zkusíme zas spolu
vytáhnout knihu zpod stolu,
dřív než pokryje ji prach
a v našem vztahu by zůstalo jen slovo...
slovo KRACH.

Chci získat víru zpátky v Tebe,
aby byla čistá jak letní nebe.

Vždyť jsi můj táta, táta jediný,
s mým princem máte stejně jmeniny,
jediní dva muži, co v srdci mám,
takové už nikdy nikde nepoznám.

Táto, táto, táto můj,
ten boj pro nás dva vybojuj.
A hlavně...
hlavně se mi opatruj!

V deset třicet devět
sedl si na mě medvěd.
A v jedenáct deset
zase ze mě sesed.

Zašel ráno k doktorovi,
že má asi něco s hlavou,
ten ho vrátil ke katovi,
ať ho hlídá před popravou.

Kdo víno má a nepije,
kdo hrozny má a nejí je,
kdo ženu má a nelíbá,
kdo zábavě se vyhýbá,
na toho vemte bič a hůl,
to není člověk, to je vůl!

Pokud chceš kvalitní stan,
kup ten značky TALIBAN!

Na tom našem slavném parníku
bylo nás tam sedm lodníků,
lodníci se jinak neperou,
nežli s kudlou nebo sekerou.

První dostal ránu do pupku,
druhý lovil kudlu v žaludku,
třetímu šly zuby na vandr,
čtvrtý přerazil se o klandr,
pátému se stala nehoda,
spadl do lodního záchoda,
šestý dostal ránu přes hubu,
až přeletěl celou palubu.

Když jsme proplouvali kanálem,
dostali jsme přes hlavu banánem,
z naší lodi zbyl jen ohořelý trám,
na trámu se houpal kapitán,
kapitána spolkla rybička,
a tím končí naše básnička!

Kouleli se, kouleli,
depešáci z vršku,
narazili na metal,
rozbili si držku.

Všechno je málo,
i kdybys osedlal nejrychlejšího z koní
a tisíci jazyky MILUJI TĚ uměl říct!
I když ono stačí
oči otevřít
a v těch druhých umět číst!

Je násilnická, zlá, ukrutná a bodá jako trn.
Je-li tak zlá, bodni též a popřeš lásku.
Nedokážu popsat tu bolest!
Nejraději bych křičela a v nouzi se i zabila!
Bože, proč mě ta bolest tolik ničí?!
Proč mě drží v kobce kostlivec jako svou milovanou?!
Ptám se, proč? PROČ!
Naději žít mi snad jen už dává
moje máma a nejlepší kamarádka,
ty ve mně probouzejí kousek šťastné holky.
Pak je to hudba, ta ve mně vyvolává touhu,
aby svět už nebyl svět,
ale království věčného mládí a lásky.
Je to neuvěřitelné ráno,
vstaneš a všechno je úplně stejné jako včera,
avšak jiné...
Tvé rty naposledy naberou dechu!

Babce z rána u lesa,
najel rychlík na nohu.
Štěstím srdce zaplesá,
když ji nesu v batohu.