Verše

Nikdo neví, kde jsou Domažlice,
nikdo neví, kde jsou lžíce.
Ani máma s klukama,
proto žerem rukama!

Nebudu milovat,
srdíčko mučit.
Smířím se s osudem,
budu se učit!

Chodil často na výlet,
aby žil až do sta let.
Až pak jednou bum!
Spadl na něj dům.

Na vlasy si koupila
zase barvu jinou,
rychle hlavu polila,
jenže ouha... kyselinou.

Do vzduchu si prakem střílí,
koho by to napadlo,
že si nedá pozor chvíli
a sestřelí letadlo.

Kremace? Toť skvělá věc,
nahříval se umrlec.

Řada vlaků supících
rozmázla ho na kaši,
kousek našli v Košicích,
zbytek někde za Aší.

Blankytná modř očí Tvých,
ve snech mě denně provází,
slyším v uších Tvůj šťastný smích,
když v posteli jsme polonazí.

Noc bez Tebe je jako světa kraj,
stále vedle sebe potřebuju Tě,
Ty jsi můj malý soukromý ráj,
lásko, nezměrně miluju Tě!

Člověk se snad už nikdy nezmění,
má o sobě vysoké mínění,
když odpověď zná na otázku,
co před sebou má na obrázku,
když rozezná od srsti chmýří,
když vidí, co má na talíři...

Člověk se snad už nikdy nezmění,
má o sobě vysoké mínění,
ten, kdo odpověď na otázku zná,
jestli den nocí, či ránem začíná,
kdo pozná slunce od měsíce,
když vidí, kdo má míň, kdo více,
kdo dokáže odpověď dát,
na otázku, co jídá rád.

Kdo ale z těchle moudrých lidí
odpověď na otázku vidí,
na kterou chtěla bych se ptát?
Kde každý z lidí má hledat
oporu, štěstí a taky lásku?

Když odpovíš mi na otázku,
kam člověk má jít, aby našel
to, co patří k života kráse,
budeš pro mě moudrých člověkem.

Když provedeš mě po světě,
ukážeš mi, kde se láska hledá,
tak snad to těm mým očím nedá
a štěstím zas se rozzáří
(tak snad se Ti to podaří).

A jestli dál mi poradíš,
jak zasloužit si tu lásku, víš?
Když odpovíš mi na otázku,
jak zasloužit si a bránit lásku,
abys ji nikdy neztratil,
pak přísahám, že v každé z chvil,
kdy budu šťastná, řeknu Ti dík.
Zda dokážeš to, zůstává jen otazník.

Jsi více než
přítel můj,
bez Tebe bych byl
jak v světě kůl.
Jsi prostě fajn,
jsi pro mě cool,
kdybych Tě ztratil,
byl bych vůl.