Verše

Upírem budeš prvním mezi všemi
a tělo tvé odňato bude zemi...
Co přízrak, budeš strašit v rodném kraji
a krev sát budeš všem, kteří tě znají...

Na okně nám hoří svíčka,
únavou mi padaj víčka.
Vstávat se mi ráno nechce,
ale snad to půjde lehce.
Snad ten zítřek uteče,
ať se dlouho nevleče.
Pak zas budu volno mít,
dělat nic nebudu chtít.

Na mostě se hádali,
potom padla facka,
jeden přelít zábradlí,
zbyla z něj jen placka.

Když padá ráno kapka rosy
- končí jedna noc.
Když stéká slza z dívčí tváře
- umírá jedna láska, jeden sen.

Jenom ten, kdo sám se bláznem prohlásí,
odznak moudrosti vbrzku získá si.
Kdo však za chytrého má se jedině,
dozajista patří k bláznů družině!

Vítr zručně svou píseň zpívá,
mráz štípá do dlaní,
mraky se vlečou do ticha,
ptáci klesají do strání.

Povoz mě, má milá, trošičku
na invalidním vozíčku.
Nechť pokochám se skleněným okem,
jak bílé mušky letí nad potokem.

Pohlaď mě kopýtkem po hlavě,
polib mi lýtko hnisavé,
vždyť láska, to je cit mocný,
nevadí, že jsme malomocní!

Chci Tě, lásko, u sebe mít celý den,
ale je to jen můj sen.
Jsi jenom můj, já zase Tvá,
snad nás nikdy nepotká doba zlá.

Láska, štěstí, pohlazení - to všechno teď mám,
avšak náhlého zvratu se obávám.
Cítím k Tobě víc než Ty ke mně,
zdali to tak opravdu je, to není úplně zřejmé.

Jsem s Tebou moc šťastná, Romane,
a snad to tak i zůstane...

Je to krásné s Tebou být,
milovat se, smát se a snít.
Chtěla bych na chvíli zastavit čas,
a po ránu slýchávat Tvůj hlas.

Znamenáš pro mě víc, než si myslíš,
tohle však z mých úst nikdy neuslyšíš.
Miluju Tě, lásko!

Tvoje Manka.

Stal jsem se tlejícím listím pod stromy,
zoufalstvím bloudění někam pryč od lidí,
a starostlivý vítr zahlazuje moje stopy,
vyrytou brázdu tu, jak na vodě za lodí.

Seřadili se v přísně strnulém postoji,
neteční svědci fatálního mého případu,
s napjatou kůrou, co by šedivými závoji,
funebráci buky, při smutečním obřadu.

Podzim utopil léto v moři žluté barvy,
letos, tak jako loni a v minulém století,
žlučovitý pozdrav přicházející zimy,
symbol bezvýchodnosti všeho snažení.

Ta zhoubná sebezničující vášeň přírody,
a naše nicotné soukromé všední starosti,
ve smutné panychidě zmaru rozlady,
jsou protikladem nekonečné marnosti.

Stejně jako ty v suchém listí stopy lítosti,
budou rychle zapomenuty lidské osudy,
a hořké vědomí bezmoci proti věčnosti,
každou rozdrásá duši citlivou na kusy.

Na svatého Valentýna
miluje každá kůže líná.
Moje dobrá rada:
Měj mě taky ráda!