Verše

Škuner
monotónností vlečen
se ocitl
náhle
v hrůzné chvíli
svlečen.

Žena měla připomínky,
když jsem se jen někam hnul,
proto jsem jí na krku
náhrdelník přitáhnul.

Na přechodu pro chodce
stojí velká Tatra,
pod kolem má důchodce,
marně rukou šmátrá.

Za vratama do garáže
pokousala doga Ráže.

Já tady už nebudu,
sundejte mně oprátku,
je to tady o hubu,
visím tu už od pátku.

Těšil jsem se, jak narůstá mi
na rukou svalovina,
osud mi však štěstí nepřál,
je to rakovina!

Nechci dál žít bez tvé lásky,
nechci ti dělat na čele vrásky.
Chci být šťastná po tvém boku,
po dobu celého roku.
Odmítáš mě a to bolí,
víš, že mé srdce a duše to neobstojí.
Nechci kráčet světem sama,
chci lásku, chci tebe i s tvýma chybama.
Miluji tě nadevše,
tak se neboj, spolu zvládneme úplně vše!
Vrať se mi prosím, lásko!!!

Jsi láska, na kterou se nazapomíná,
jsi má touha, která se ve tvých očích protíná,
jsi můj cit, má naděje,
jsi můj úsměv, co se směje.
Jsi mé sebevědomí, co si nevěří,
jsi mé dítě, co se svěří...
Jsi má myšlenka i jemnost...
jsi stejný, přitom jsem jiná...
Jsi láska, na kterou se nezapomíná.

Sedí táta na písku,
volá: Kruci, Matýsku,
tohlento hodný chlapec nedělá,
nechat se sežrat od rotvajlera.

V parku stojí socha,
děvčete a hocha.
S neskrývanou rozkoší,
každou noc tu sousoší.