Verše

Možná je to náhoda,
když dva neznámí si cestu k sobě hledají.
Možná je to osud,
když se někdy někde setkají.

Možná to bude láska,
co v jejich srdcích vzplane.
Možná někde pod lípou
se ta nádherná věc stane.

Možná to bude on,
kdo ji svými slovy okouzlí.
Možná to budou její oči,
které mysl jeho oblouzní.

Možná to bude její úsměv,
který by chtěl vidět každý den.
Možná to bude ona,
kdo mu splní jeho nejtajnější sen.

Možná to bude ta růže,
co jí koupí k prvnímu výročí.
Možná to budou ty slzy,
které ona při první hádce vybrečí.

Možná to bude ten prsten,
když při jeho navlékání řekne: Ano!
Možná to bude ona,
kdo se vedle něho bude probouzet každé ráno.

Možná to bude tahle báseň,
která bude možná první v jejím životě.
Možná...

Smutně holub vrká,
přišel o svá brka.
Teďka se mu holubi
smějou přímo do...
zobáku.

Láska bez hádky,
to jsou jen pohádky.

Na zdraví si připíjíme
otráveným vínem,
všichni dobře víme,
že za chvíli zhynem.

Nevaž se, odvaž se,
praví jedna reklama.
A tak jsem na pískovišti
odvázal dobrmana.

V lavici sedím,
do blba hledím,
na tebe vzpomínám,
školu vůbec nevnímám.

Dvě srdíčka vedle sebe,
přes ně bílá páska.
Ať nám nikdy neuvadne
naše věrná láska.

Když uhasne svíčka,
nic to není.
Když uhasne láska,
vždy se něco změní.
Plamínek dohoří,
jiskra už není.
Proč se to stalo,
proč se to mění?

Bílá krajina
klidem nás objímá,
je tady zima,
období prima.

Podíval jsem se na nebe
a viděl jsem tam tebe.
Jak měsíček jsi zářila
a úsměv jsi mi pohledem rozzářila.
Díval jsem se na slunce
a slunce mi dalo tebe.
Tebe, má beruško,
jen tebe mi dopřálo,
to štěstí v tom životě mém.

Ty jsi to štěstí, co jsem měl,
ty jsi ta radost, kterou jsem měl.
Básničku jsem složil jen a jen pro tebe.
Tobě ji chci věnovat,
jen tobě, beruško, ze srdce darovat.

To, co jsme zažili,
to, co jsme prožili.
I kdybychom zlé chvíle zažili,
teď jsou jen daleko za námi,
a vše hezké před námi.
Jen tobě ji posílám
a básničku teď ukládám.