Verše

Máme samce dogy,
je úplně grogy.
Celou noc byl u fen
a teď žere brufen.

Úsměvy na rtech vznikají,
když první vločky na zem padají,
a když přijde nadílka bílá,
srdce se nad ní rozplývá.

Opravený diktát nese profesorka v rukách,
myšlenkami někde na zelených lukách.
A ouvej, diktát v louži,
profesorka hlavu souží.
Možná louží stát se touží.

Jsi mé slunce, které nikdy nezapadá.
Jsi mého života nejvášnivější balada.
Jsi ta nejzářivější hvězda,
když se kouknu na nebe.
Jsi ten kousek ledu,
co mě v létě tak příjemně zebe.
Jsi ta nejkrásnější o lásce písnička.
Jsi to, co chci už od malička.
Jsi můj ranní šálek čaje.
Jsi ten, kdo mé srdce vždy roztaje.
Jsi ten, pro koho tady rýmuji.
Jsi totiž ten, koho miluji!

Vlahá noc,
svěží vánek,
přeji ti moc
klidný spánek.

Krásné sny,
co potěší duši,
hladím tvé rty,
srdce ti buší.

Bije jak zvon,
zavíráš oči,
jen žádný shon,
hlava se ti točí.

Rozechvělé tělo,
opilé touhou,
spojit by se chtělo
na chvíli pouhou...

Já rybou chtěl se stát,
jen si tak občas skočit ke slunci,
ve vodě s ostatními hrát
a smát se starému sumci.

Já rybou chtěl se stát,
ploutvemi bych asi těžko tleskal,
a co jiného mohl bych dát
za to, jak vodník na hrázi pískal.

Já rybou chtěl se stát,
ještě nedávno bych to měl rád
a s osudem chtěl jsem se prát
o ten malý akváriový hrad.

Jedna malá nepozornost,
k tomu ostrý nůž,
manželka má hbité ruce,
teď už nejsem muž.

Pevně zavřu oči své,
poté hrdlo má své pré,
padej pryč, ty velká věci,
strachem řvu jak zvíře v kleci.
Radši rychle vezmi roha,
než tě ztrestá moje noha!

Když si vzpomenu na tvůj smích,
ten můj se vytratí.
Když si vzpomenu na tvé krásné oči,
ty moje se mi zamlží.
Když si vzpomenu na tvoje řeči,
mlčím.
Když se snažím na tebe zapomenout,
začnu na tebe myslet ještě více.

Potřebuju lék, který by mi pomohl vymazat tě!
Vymazat z mého srdce, života, snu.

Nechci tě potkávat,
nechci tě znát,
nechci tě poslouchat,
nechci tě milovat.

Jsi pro mne, Verunko, navždy růží sněhobílou,
jsi nejkrásnější z růží a mojí vílou,
já po zásluze se cítím na louce rozkvetlé osamocený jako keř,
a já Ti opravdu nechtěl nikdy ublížit, prosím věř,
já na Tebe neustále myslím, nechtějí ustoupit ty chvíle,
a já to ke svému štěstí mám víc než míle,
voňavoučké léto se k mému nitru neústupně blíží,
a srdce mé Tvoji krásu na paměti neustále zhlíží,
poprvé, když jsem Tebe spatřil, sluníčko mé vřelé,
byly mé pocity v srdci láskou skvělé,
a poprvé, když jsem Tvé úžasné rty políbil,
Tvůj něžný pohled lásky se mi při polibcích zalíbil,
od chvilenky, kdy miluji Tě, koukám vedle sebe,
kde vidím, sluníčko, Tebe jako nebe,
„Miluji Tě,” mám v duši své od lásky větu,
a že miluji Verunku, chci říci celému světu!