Verše

Proč ten, kdo si života váží,
nemá nic, i když se snaží.
Proč ten, kdo bere život na lehkou váhu,
má všechno, i když nemá snahu.
Proč rozdílem je barva kůže,
černý nemá nic a bílý může.
Proč někdo si myslí, že je něco víc,
i když v životě nedokázal nic.
Kdo je ten, kterému říkáme nejvyšší,
kdo je ten, co stále nás neslyší.
Kdo odpověď na tohle zná,
kdo klid do srdcí zpátky dá...

Dneska byla smaženice,
k tomu kompot z dýní.
Snědla to má příbuzná,
na pohřeb jdem tchýni.

Ubližuješ mi,
strašně to bolí,
nejsem taková, jako si myslíš,
nenávidím zlost, kterou cítím, když se hádáme,
nenávidím křik a slzy,
nenávidím sobeckost,
nenávidím, když se nedokážeme obejmout,
nenávidím, když se nedokážeme políbit,
nenávidím všechny zlé chvíle, které jsme prožili,
nenávidím to, že mi nedokážeš říct,
proč se mnou jsi.

Slunce každé ráno vstává,
mrakům bílým polibek dává,
paprsky čechrá jejich vlasy
a ony cítí dotek krásy.
Stejně tak já, když vidím zbytky rosy,
ptám se toho slunce, kde jsi.
Chtěla bych ti též polibek dát
a s tvými vlásky si chvíli hrát.
Tohle mi však nyní dopřáno není,
tak ti přeji aspoň krásné ráno,
ty mé světlo denní.

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo,
bránilo se zuby nehty,
grilovat se nechtělo.

Již je tomu deset let,
kdy mě začal bavit svět,
snad to bude tím,
že už daně neplatím.

Jsem motýl zavřený ve zlaté kleci.
Poletuji neustále tam a zpět.
Navěky v ní nechci zůstat přeci.
Chci ven, chci obletět celý svět.

Beznaděj stoupá a křídla již ztrácejí pel.
Únava svazuje celé mé tělo i mysl.
Stále dokola ptám se, kdo mě sem uzavřel?
Proč vlastně? A jaký to má smysl?

S nadějí začínám jen v zázrak doufat.
Cítím, jak slábnu a hlavu pomalu skláním.
Nechci však bez boje zhrzeně zoufat.
Kanoucím slzám jen těžce se bráním.

Oči jsou přivřené a křídla přestala mávat.
Bezvládně padám vstříc studené zemi.
Marně se pokouším ze země vstávat.
Takhle tu skonat, to přece nechce se mi.

Na dně pak znovu procitám k vědomí.
Dvířka té klece se náhle hnula.
Kdo to jen může být, řekne teď někdo mi?
A už to vím, že láska odemknula.

Na chodníku máme prázdné
své žebrácké klobouky,
to to dneska zase vázne,
asi půjdem na brouky.

Kdo vlastně jsme, ta otázka neustále v hlavě zní.
Že dojdeme poznání, o tom každý marně sní.
Modrá planeta a všude kolem vesmír nekonečný.
Neustálý koloběh života,
danajský dar, jenž není věcný.

Neuvěřitelný svět, kterému panuje dokonalý řád.
Kde v noci září měsíc
a přes den slunce musí hřát.
V něm jeden malý človíček, toť každý jeden z nás.
Naivní pán tvorstva,
který se nechce nechat zmást.

Kdo se nás rozhodl vytvořit a život nám dát?
Proč tu vlastně jsme, stále musím se ptát.
Cítím jen úzkost a pocit nesmírné prázdnoty.
Přemýšlím, přemítám, srovnávám hodnoty.

Svůj osud máme pevně v rukou,
ovšem je tomu opravdu tak?
Možná, že lidstvo jednou pravdu pozná,
však dodnes nevíme jak.
A už je zas pryč ta ponurá chvilka o podstatě bytí,
znovu vracím se zpět do reality běžného žití.

Kdykoliv jde o koryta,
řešení se najdou hbitá.