Verše

Střez se, ženo, dívko počestná,
uvidíš-li hocha krátký sestřih, kotlety.
Takoví by hlavu snadno popletli.

Narcisek na záhonku si klidně vypěstuj,
však věz, že do mého domu má zákaz vstupu,
stůj co stůj.

Narcisek, oči jiskřící.
Věz, jseš jediná, kdo je tu věřící.
Upřímnost v srdci raděj vyhledej,
u narciska ji však nehledej.

Falešná slůvka,
z nichž jsou pak jen muka.

Pravá láska se v očích vyznačí,
pro tuto lásku ani slova nestačí,
to činy dělají z hocha Muže,
ten donese ti rovnou růže.

Činy jsou ty, jež z prázdných slov
vykouzlí andělí příkrov.

Pod maskou klauna skrývá se
ten, co má srdce otevřené,
nebásní o pomíjivé kráse,
však věrný dokáže být jen jedné ženě.

Ptáš se, proč tě miluji, to je snad na snadě,
chci s tebou trhat jablíčka v rajské zahradě.
Jablíčka poznání, jablíčka strachu,
chci líbat tvé tváře jsouc barvy nachu.

Chci dát ti vše, co může dát muž milující ženě,
chci chránit tě a uzdravit tvé srdce poraněné.
Jsem citlivý a lehce zranitelný muž,
nejsem ten, kdo pohraje si a řekne - jdi už.

Že z ďábla roste anděl, že bělají mu křídla,
řekla jsi jednou a byla jsi tak milá.
Na křídlech lásky chci s tebou letět světem,
však nechci ublížit ženě ani svým dětem.

Proč tě miluji? Na to hledej odpověď sama,
když jsme se prvně setkali, byla jsi andělská panna.
Byla jsi čistá, byla jsi dítě,
už víš, proč miluji tě?

Na první lásku, byť jen dětinskou, se nezapomíná.

Jseš moje kapka vody v poušti,
jsi hřích, co se neodpouští,
jsi můj pán, co moje tělo svojí mízou hostí,
však jednou bude dosytosti.
Jseš moje iluze vzácná,
kterou první vítr odvěje,
mně zbude vzpomínka krásná,
rána v srdci, samota a marná naděje.

Lidská ubohost,
lidská krutost,
hluboká nízkost,
v některých srdcích své meze nezná,
varuju lidi před tebou, kdo tě ještě nezná.

Dvě tváře mít a možná víc,
to se jen tak nevidí,
čas - ten ukáže, kdo je každý z nás,
čas - ten jediný je na tom pravém místě,
bohužel už nejsem pískle.

Životní zkušenosti hořkost mají,
ještě, že jsou tu i ty pozitivní,
ze všeho zlého to dobré si vem,
nezapomeň, už jsi poučen!

Snad nikdy více stejnou hloupost neprovedeš,
budeš to ale jen ty,
kdo na cestu se opět svedeš.

Rozkvetlá konvalinko, květinko v lesní zahrádce,
když říkáš mi Pavlínku, zní to tak líbezně, tak sladce.
Srdíčka nám buší divoce a utišit se nedají
a naše roztoužené dušičky se v širém světě hledají.

Miluji tě, miláčku, lásko, proč skrývat své pocity,
chybíš mi a cítím se jak hrnek kávy vypitý.
Chci tě milovat a líbat jen tak v Evině rouše,
ale něco mě hryže, něco mě krutě kouše.

Hryže a kouše mě mé vlastní svědomí,
co to je za pocit, to se nikdo nedoví.
Milovat tě něžně v lesních houštinách,
cosi mně však svazuje tělo, je to snad strach.

Strach z nového, strach z neprobádaného světa,
miluj mě, to byla tvoje nejkrásnější věta.
Žár lásky hřeje a pálí čím dál víc,
a já bych ti chtěl tolik krásných slov říct.

Slova plná lásky, něžných a čistých citů,
chci ti je stále opakovat, od soumraku do úsvitu.
Miluji tě, lásko, to nejsou slova planá,
ta slova jsem ti říkal, když jsi ještě byla panna.

Chci cítit tvůj dech a něžnost tvých doteků,
to je vše, odcházím a je mi do breku.

Jestliže ti hovno plave,
znamená to, že je zdravé.
Když má snahu k potápění,
tak úplně zdravé není.

Přišel osel do sněmovny,
ač nedělal vůbec nic,
tvářil se, jak Bohu rovný,
že je tam o osla víc!

Jsem jen vánek při východu slunce z rána...
Jsem jen slovo, které ti někdo zašeptá do ucha...
Jsem v srdci tvém rána...
Jsem jen tvá...
Tíživá samota!

Když dnes tě potkávám,
básníku, ty... prokletý,
jen jediné na mysli mám:
Měls vskutku žít v jiném století!

Jak ve větru květy jabloní,
jak měsíc v úplňku,
kapky deště na hladině,
je tvůj život ve snění...
Tvé srdce, co zemřelo pro lásku,
tvá mysl, samotná v pustině...

Pokračování básničky

Kvůli Tvému ksichtu
zameškal jsem šichtu.

Sedím tu nad čistým papírem a přemýšlím co psát,
k čemu přirovnat tebe, k čemu přirovnat tvou tvář.
Přemýšlím celé dni, tvé oči jako nebe - né!
Nemůžu přirovnat někoho, kdo originál je...