Verše

Před hospodou svítící
brečí žena sedící.
Sedí, oči skleněné,
už nemají točené.

Tečou,
kanou,
bez ustání,
i když
se jim,
co můžu,
bráním.
Dotěrné,
slané,
mokré,
plitké,
tryskají
z očí,
vtíravé
a břitké.
Ustanou
náhle,
zmizí
z čista
jasna
a uslzená
tvář
je zase
jasná.

Zkus chytit paprsek slunce
a pevně ho sevřít v dlani,
paprsek spálí jen tvoje ruce,
ale láska... ta srdce zraní.

Nehoňme se, jezme dosti,
ať nás zdobí velký břuch,
ať nám v sádle měknou kosti,
v tlustém těle líný duch.

Smutno je v lese,
když vítr větve láme,
těžko je v srdci,
když první láska zklame...

Tvé jméno volám denně ze spaní,
opouštíš mě, když přichází svítání.
Přes den trpím a večer čekám,
jen když se s tebou ve snech setkám.

Chtěl bych zas usínat vedle Tebe,
já snesl bych Ti klidně i modré z nebe,
život za Tebe snad i položil,
bez krásných chvílí s Tebou již bych nežil.
Jsi mé všechno, jsi můj svět,
děkuji Ti za vše, jsi můj líbezný květ.
Chtěl bych napořád,
aby srdce naše vedle sebe uléhala,
avšak i ráno se probouzela.
Obejmout Tě a s krásným pocitem usínat,
s krásnějším se však probírat.
Jsi krásná i po ránu, vždyť Ty to víš,
nejednou jsem Ti to stačil říct.
Dívám se na oblohu, padá hvězda,
ta chvíle bez Tebe zdá se být nekonečná.
Již nevím si rady, chce se mi brečet,
své city na celé kolo vykřičet.
Jak rád bych Tě tu měl,
své tělo vedle toho Tvého položit bych chtěl.
Však marně plynou slova ze rtů mých,
proč tak složité musí to být.
Hezky se vyspinkej, Beruško moje,
mé celé srdíčko je teď jen Tvoje.

Byla jsem u tebe, když tě ona nechala,
chtěla jsem být ta, která by tě z toho dostala.
Byla jsem u tebe, když jsi kalil,
chtěla jsem být ta, se kterou bys své patnáctiny slavil.
Byla jsem u tebe, když jsi z fyziky rupnul,
chtěla jsem být opora, které by ses chytnul.
Byla jsem u tebe, když ti nebylo hej,
chtěla jsem pro tebe být ta nej.
Byla jsem u tebe, když jsi dělal reparát,
chtěla jsem být podpora, abys to zvlád.
Byla jsem u tebe, když jsi se opil,
chtěla jsem být ta, kvůli které by ses vzchopil.
Byla jsem u tebe, když jsi měl slzy na tváři,
chtěla jsem být ta, při pohledu na níž oči se ti rozzáří.
Byla jsem u tebe, když ti bylo z alkoholu špatně,
chtěla jsem být ta, na kterou si vzpomeneš alespoň matně.
Byla jsem u tebe, když jsi vítal nový rok,
chtěla jsem být ta, se kterou uděláš další krok.
Byla jsem u tebe, když jsi se bál,
chtěla jsem být někdo, kdo by při tobě stál.
... a tím jsi v mém životě za světla i ve tmě,
proto ti musím říct: „Miluju tě!”

Dívám se ti do očí,
na tvář spadl ti vlasů pramen,
svět se s tebou roztočí,
zažehl se lásky plamen.

Oči tvé jsou plné vášně,
naběhlé rty rudé,
vypadáš krásně,
přitahuješ snadno i všechny druhé.

Pleť se ti napne,
zabarví se kouzlem lásky,
vzrušení, které se po obličeji pne,
vyhladí tvé jemné vrásky.

Pokračování básničky

I praotec Čech, když stanul na Řípu,
nezapomněl s sebou vzít ňákou pípu.
Pak když stáli na té stěně,
dal narazit malé štěně,
a zavolal zasněně.

Hej, hej, pivo nalej,
hrdlo zalej a zavolej:
Vidím zemi zaslíbenou,
orosenou pivní pěnou.
Tak na zdraví.