Verše

Že je málo vnadná? Že má drobná ňadra?
To přece vůbec nevadí!
Její štíhlé nohy, její chůze ladná,
mé mužské oko eroticky pohladí!

Je drobná, štíhlé boky, útlý pas.
V očích laskavost se pozná.
Nikdo jí nehádá ty roky,
má lesklý, hebký zlatý vlas.

Je veselá a strašně milá,
ta dívka, paní se mi zalíbila!
Chtěl bych ti, křehká vílo, lásku dát,
jsi paní milou a baví mě se s tebou smát.

Když jsem tě poprvé uviděl,
jako osud svůj náhle bych zřel,
přede mnou stála má životní láska
a zbývala jenom přestřihnout páska...

Láska mě zklamala,
milá mě nechala,
svět se přestal točit.
Můj život je jako snímek
ze smutných vzpomínek,
co se neměl točit...

Dny pomalu plynou, naděje hynou.
Život krátký zdá se mi vratký
a po tváři sebevraha konečně stékají slzy blaha.

Nic nikam nevede
- skepse zas přináší jen temná nebe.
Svit duše jen ve snech bývá,
a v šeru tupých citů smysl těžko se hledá.

Proč žít a zbytečně něco chtít,
když nemusím být a radši už jen navěky snít.
S kapkami deště pak objaly mě neviditelné kleště.
Srdce kamenné zákeřná úzkost pohltila,
hnus obsadil mou ztracenou mysl
a konečně jsem zjistila, že nic už nemá smysl.

Snad jen mít záminku pro něco žít,
snažit se zažít krásu,
co stejně nikdy nemůžeš mít.
Mít sílu s životem se prát,
užívat si den a s falešnými kamarády se smát.
Ale když není důvod bourat hráze,
život se nežije zrovna snáze.

Nebýt schopen vyslovit svá přání, být na dně
a přesto zachovávat dobrá zdání
navzdory tomu, že zdá se ti, že jsi paralyzovaný.
Spěchat nikam a přicházet pozdě,
zkrátka můj život ve stavu nouze.

Po zdražení masa,
ta veselá chasa,
zdraží pečivo a chleba.

Chudý občan „jásá”,
když ta srandy chasa,
tvrdí, že je toho třeba.

Kalhoty na důchodci visí,
politici, nenažraní jak krysy,
penízky pro sebe jen syslí
se svojí rozhazovačnou myslí.

A bezdomovec bez práce
si bezzubými ústy žmoulá kůrku chleba.
Pro někoho je to legrace,
však žít bez dluhů a půjček je dnes třeba.

Tak opět pro chleba se stavím,
už vím, že je to cenný zlatý klas.
Náhradou zlatavý mok do sebe vpravím,
voliči - uvažuj - dokud je na to čas!

Ať nezvolíme znovu vládu lumpů!
Pak zbude nám jenom nadávat.
Ať pročistíme tu politickou žumpu
a neděláme jen pro poslanecký plat!

Ať máme dobrou práci,
zdraví a peněz dosti.
Ať všichni - ti panáci,
co volič tupě hostí...

... ať jdou pryč od žlabu
a konečně myslí na lidi!
Chce to politickou „úpravu”
- jinak to jako občan nevidím!

Je hloupá? Je ošklivá? A co líná?
Nebo ji ráno přepadne kocovina?
Proč hledí zamyšleně z okna ven?
Byla jen raněna zlým osudem.

Je v duši křehká, jako víla,
přesto dřív šťastná a „silná” byla!
Ten její často chodil za jinou,
ona nebyla jeho jedinou!

Pak s jeho další subretou,
naboural, „když jeli za tetou”.
Umíral zhruba půlku roku,
ona je dodnes z toho v šoku!

Však té dívce, či paní je hrdost dána
a okolí těší ta její osudová rána.
Nestěžuje si a jen se snaží,
zlé jazyky dí, že chlastá jen a paří.

Pravda to není, je to skvělá máma,
má cit a pochopení a vypadá jak dáma.
Nikomu neublíží, spíš pomůže,
proč lidé ji neberou? Vždyť za svůj osud nemůže!

Dnes je zas „silná” a znovu žije.
Ať každý pozná, jak se hubou v zemi ryje!
Ať každý sundá „to máslo” ze své hlavy,
vždyť nešťastných lidí jsou dneska větší davy!

Tak lidi hloupí! Dle toho, co jsem viděl:
„Nesuďte jen obal z prvního dojmu!”
Já znám ji „uvnitř”, to dobro jsem v ní viděl,
je „čistá, až ryzí” - těžko s tím někoho dojmu.

Snažte se poznat lidi „zblízka”,
vždyť ten, co vypadá tak hrdý,
si možná denně stýská!
Však líný, marnivý a hloupý není,
jen čeká na milé slůvko plné pochopení.

Navenek sobecký a studený
- však já tu vnitřní krásu uviděl!
Ten její v srdci klenot, co není bezcenný,
být vámi, tak bych se za tu povrchnost zastyděl.

Tak přeju té dívce, paní,
ať znovu štěstím a zdravím září.
Vím, že časem se naplní její přání
a oslní zas tou milou, bezprostřední tváří.

Panely lehounce třou se o sebe
Město a v něm nové bydliště
Nejhezčí pohled není už do nebe
Ale na „barevné” beztvaré sídliště

Výtah je v pohybu, tak se hned svezeme
na výběr v přehledu několik pater
sousedi jedou též, tak si k nim vlezeme
stejné jak výlet do Vysokých Tater

Díky všem knoflíkům vesele kyneme
žijeme, chvátáme, nejsme přec na uzdě
nikdo už nevnímá, že dokola splyneme
uvědomění si však přijde pozdě

Vrzání, skřípání, šílený řev
byty jsou nablízku hanba a běda
dívám se, ze stropu teče nám krev
soused šel z práce hned od oběda

Váhám a přemýšlím, co jsme to za tvory
máme tu Ratany místo trávy
nebylo krásnější Sklízeti brambory
nebo si pískat, když pasou se krávy?

Na oko políbím toto zlé doupě
Odcházím, opouštím šedivou smečku
V dálce je přede mnou červené poupě
Za tímhle cirkusem dělám teď tečku.

Omezený výhled? Najdu si jiné místo
Omezený rozpočet jistě jisto
Omezení lidé - straním se daleko
Omezení mého vlastního já mi však uteklo

Chci napsat báseň, co bude stát za to
Co měniti stříbro bude ve zlato
Nechápu, kde je to omezení
Možná, že zbytečně tlachám
Třeba tu přeci jen žádné není

Přemýšlím jen o ní,
proč slzy roní,
když jí nejsem nablízku.
Teď poznal jsem to sám,
když ji tu nemám,
mám v srdci bolístku.

Nudím se při dlouhém pohledu z okna
nudou mi vypadla poslední lokna

i moje třesoucí noha se nudí
další mou nohu třes neprobudí

nudím se hodně, to není legrace
že bych snad začala choditi do práce?