Verše

Ač nejezdíme na saních,
stejně potěší,
první zimní sníh
je prostě nejlepší.
Skončil podzim-sychravec,
zima pevnou vládu nastolila,
nemusíš být lyžař-sportovec,
aby se ti bílá krása zalíbila.

Venku je první sníh,
brzy budem jezdit na saních
a budou vánoční svátky,
tak vzhůru do pohádky.

Vezmi žlutou tužku,
namaluj mi hrušku
a pod hrušku talíř,
sláva, ty jsi malíř.

Máme rádi tučňáky,
mají velké zobáky,
chodí skoro jak my.
Kdo to řek, ten popleta,
tučňák přece nelétá,
má snad jen bujné sny.

Ztuhnul dnes nad ránem - mrazem je popálen...
Ustlal si pod listí - kde zahrádku nečistí...
Led a chlad na duši - nikdo ho neruší...
A tím!
Nikomu nechybí - z lupení peřiny...

Dávno již netančí - je potrhán bodláčím...
Slunce ho nehřeje - hrozí již závěje...
Měsíc se nesměje - pohasla naděje...
A proč?
Nikdo mu nevěří - smutek je u dveří - proto již jen leží...

Na stráni medové - srdce je ledové...
Davy se opijí - v teple se ukryjí...
Mrazivé úsměvy - údolí po-bělí...
A pak?
Jak života zbavený - umírá zasněný...

Zhasíná - Umírá - Nevnímá...
Nikdo se nedívá...

Láska je pocit uvnitř duše,
vábení nitra druhého.
Nenahmatáš ji, avšak cítíš,
že nechceš nic jiného.

Byl to pro mě šok,
znali jsme se rok
a on mě opustil.
Teď už dobře vím,
že to nespravím,
ten pravý nebyl.

Od rána až do večera,
odhazujem sníh,
když se z okna podíváme,
hned nás přejde smích.

Odhazujem, kudy můžem,
branou, brankou, vrátky,
a pak jede traktor s pluhem
a nahrne to zpátky.

A tak večer do postele
unavení padáme,
ráno při té spoušti řeknem,
my se jen tak nedáme!

Někde v dálce cesty končí,
každá prý však cíl svůj skrývá.
Někde v dálce, každá má svůj cíl,
ať je pár mil dlouhá anebo tisíc mil.
Chci vám všem, říci, že rád jsem vás měl,
rád jsem cestoval, pro vás zpíval, a rád jsem byl.
Že vám všem, jsem svou písní, mohl radost dát,
že s vámi, jsem tu tak šťastně žil.
Řekl jsem lásko, mně ubývá sil,
já říkal si dávno, že bídným jsem byl,
já cítil se králem, teď chudák jsem málem
a v mlhách se ztrácí můj cíl.
Řekl jsem lásko, mně ubývá sil.
Teď já se loučím, už mě nebudete vídat,
loučím se svým soužením,
loučím se, že nechci města střídat,
pozítří se ožením, óó, pozítří se ožením.
Tak se, s váma všema loučím,
měl jsem tento svět, vás všechny,
tak moc rád.
Já se s váma loučím,
loučím se, se svým soužením,
loučím se se svým trápením.
Nebuďte tak smutní, že opouštím vás.
Tento krásný svět, já odcházím,
jinam, na jiný, to svět, do nebe,
do nebe muzikantů.
A společně vám budem, stále zpívat,
ve vašich uších znít, stále hrát.
Teď posledních, pár slovíček,
vám chci ještě zazpívat,
slyšíte mne, já vám budu stále hrát.
A pojď dál a zpívej a se mnou se dívej...

(Tento verš je věnován památce našeho skvělého zpěváka, muzikanta pana Pavla Bobka, je složen z částí jeho textů a doplněn.)

Ve vlasech cítím drobný vánek...
Kdo jen hladí - ranní spánek...
Jen tiše šeptá - do uší...
Jen vznáší se a neruší...

V zrcadle je - jenom doma...
Na okně - zbyla krásná spona...
A když Slunce - vychází...
Do TMY - mi radši odchází?

Nepoznaná...
Zbabělá...
Nesnadná...
Nesoudná...

Zbytečná?
Tím jen tím...
Co se nikdy nedozvím?

Je blízko...
Je blíž - jen než se probudím...
Než - ranní paprsek pohladím...
Než - knír si upravím

Jak blízko - ani netuším...
Jen nikdy - nikde žádný stín

Tak blízko - tak daleko...
Jen v kapkách rosy - políbení...
Jen ve vánku - pohlazení...

Je zakletá - v nočním snění