Verše

Stále tě musím potkávat,
rozum se s láskou ve mně pere,
je to strašné, co se ve mně děje,
já už takhle nemůžu žít,
ty dva pocity v sobě stále mít,
když tě vidím, už to zase začne,
pořád a stále dokola,
to není láska, to je snad pohroma,
nechci tě vidět, rozum říká,
ale srdce neposlouchá
a stále si svou písničku zpívá,
už mě to unavuje,
poslouchat to, co ve mně v tu chvíli buje,
snad se to skončí šťastně
a já nebudu myslet,
jak se mi z pohledu na tebe dělá krásně.

Miláčku,
Zas Ti píšu básničku.
Myslím na Tebe pořád
Každý den
Snad to není jenom sen
Je mi těžko na srdci
Snad to můžu přemoci
A úsměv svůj si zachovat
Miluji Tě :-)

Děkuji tobě, lásko, že jsem pro tebe žil.
Na tvých křídlech nechal se nést, když jsem o tobě snil.
Jak moc samotou se trápil, po tobě jen toužil.
Ve svých snech tě dlouze líbal a něžně hladil.

Děkuji životu, že jsem tvou krásu aspoň na chvíli spatřil.
Na kolenou klečel a hlavu svou v pokoře sklonil.
K tobě se modlil a víc než v boha tvému úsměvu věřil.
Byl jako slunce, co mě hřál, když v duši mé zářil.

Děkuji tvým hlubokým očím, jejich pohled jsem miloval.
Jak jsou upřímné, když do nich jsem se koukal.
Ten hluboký pohled plný citů v nich rozpoznal.
Plamínky vášně a slzičky štěstí, když jsem tě líbal.

Děkuji tvým rtům, vždyť svými jsem se jich dotýkal.
Jak byly sladké, na jejich chuť na jazyku jen vzpomínal.
Ty dva plátky růže rudé, jejich křehkost dobře poznal.
Jejich střípky, co bolí, navždy do duše své jsem uschoval.

Pokračování básničky

Brečím tiše do polštáře,
skončila pro mě slunce záře,
čeká mě jen život ve tmě,
opustil mě ten, co miluje mě.

Prvně jsem ji viděl na zápraží,
jak se k nám domů dostat snaží,
zlodějka to nebyla,
moc se mi líbila,
až pozdě jsem si uvědomil
svůj prvotní omyl
- srdce mi zcizila.

Dny se vlečou,
slzy tečou,
láska mě opustila.
Udělala bych
úplně cokoliv,
abych vše vrátila.

Slunce jde spát do noci, za obzor zachází
v tom stínu, co vrhá, vzpomínky mé mě doprovází
poslední záře paprsků, klid v duši, co jsem ztratil, schází
to trápení mě ze snů, co bolí, svou krutostí probouzí.

Bodá jako nůž vraha, to je mé černé svědomí
jak tíží, když pokryto je jenom špínou, těmi sazemi
je jako balvan, táhne mě ke dnu, plazím se po zemi
mé hříchy jdou se mnou a nebe je pokryto hvězdami.

Mám ji rád, byla mou krajinou barevnou
v záři květů, co za dne voní, tak nádhernou
na nitkách slunečních paprsků tak dokonale úžasnou
tou vílou křehkou a jen vzpomínky, co pálí, na ni zůstanou.

Pokračování básničky

Slzy tečou po polštáři,
už nevnímám slunce záři,
nevidím lítat motýli,
asi usoužím se za chvíli.

Oči jsem si vyplakala,
když skončil můj velký sen,
nešťastná láska mi zkušenost dala,
že přes všechno i zítra bude další den.

Stopy dělá každé zvíře,
někdo v lese, někdo v díře.
Někdo malé, někdo velké,
hluboké a taky mělké.

Třeba slon, když v buši chodí,
často se on bahnem brodí.
Když vylézá z bahna ven,
pokaždé je unaven.

Hluboké tam stopy nechá,
kde je sucho, tam on spěchá.
Dlouho stopy v bahně jsou,
časem se však zanesou.

Také myška stopy dělá,
takové, co jistě chtěla.
Vidět nejsou, to je jisté,
cestičky má ona čisté.

Kde má úkryt, nikdo neví,
díky větru, co se zjeví.
Její stopy zamete
a tím všechny poplete.