Verše

Milé dámy, co je s Vámi? Košťátka si nesete?
Doma s muži dnešní noci zůstávati nechcete?
Dejte pozor u hranice!
Dobře hoří slivovice!

Čas prvních lásek, ten čas poznání
vzpomínky v sobě nosíš a znáš jen trápení
slaná chuť slziček, ta hořkost a zůstalo jen smutnění
ta slova stále slyšíš, jen ta slova loučení.

Ten čas, kdy první své verše z lásky jsi psal
ve svých snech jsi ji nosil a tu její krásu miloval
štěstí zažil, když za ruku její hedvábně jemnou jsi ji bral
pocit tepla paprsků slunečních, jen ve vzpomínkách zůstal.

Ten čas, kdy pro ten její úsměv jsi žil
tu jeho zář, jako víru v boha jsi v duši nosil
hlas srdce se tiše jako k bibli k němu modlil
byl jen tvůj, jak dlouho jsi mu věřil.

Ten čas, kdy v jejích očích jiskřičky štěstí zářily
ten pohled hluboce upřímný a jak moc tě uchvátily
dlouze jsi, se do nich díval a na vždy v tobě zůstaly
v mysli je stále máš, tak kam se poděly.

Ten čas, kdy pro její vůni jsi dýchal
tu chuť, sladce omamnou, každým nádechem vnímal
dávala křídla a s hlavou v oblacích jen zasněný lítal
byla jen tvá, v myšlenkách jsi ji nosil a jak moc miloval.

Ten čas samoty, ten čas vzpomínání
gotika, co jen ponurou a smutně temnou melodií zní
zůstala jen ta její slova, co tak bolí, ta slova poslední
sbohem, Lásko, to je ten čas loučení.

Na Tebe hodí se
jen jedno slovíčko.
Něha to slovo je,
má milá babičko.

Všem lásku rozdáváš,
moudrost a jistotu,
díky Ti, babičko,
za Tvoji dobrotu.

Kouzelnice, ty se nezdaj,
slitování s nikým nemaj.
Starýho i mladýho,
očarujou každýho!

Čarodějnou moc
má dnešní noc,
zlé síly vylézají
a špatnosti páchají,
oslavují 1. květen,
každý je smeten,
kdo se jim postaví,
nic je nezastaví.

Čtu mezi řádky.
Lidé říkají, že čtu, co nevidím.
Prázdný šuplík stolu, u kterého děda sedával a kouřil.
Nesplněné sny uvězněny v krabičkách křičí!
A proto čtu mezi řádky.

Jsem někde, kde jsem nebýval, sám a nahý.
Otevřený ranám snů, co zbrojí a prosí,
já odolávám a držím se zpátky,
vracím se zpět na řádky, ale sny...

Sny mě tahají.
Jako ruce, když jsi mě objala,
dotkly se mě a nejdou z hlavy...
Sny se nevzdají.

A já dál čtu mezi řádky a čekám,
až uvidím, až se dostanu z temnoty
černé jako inkoust nadpisu „MY”.
Pak už nebudu číst mezi řádky.

Budu se dívat, jak hvězdy padají, a sny,
sny a jejich ruce nebudou tmou,
ale už jen světlem hvězd,
které ti jdou z očí, když mě objímáš.

To moje košťátko shořelo zakrátko,
čímpak teď zametu slepicám dvůr?
František chválí sa, jak tchýni zatopil,
netuše podpálil s kurníkem dům.
Tchyňa je na sletu s dalšíma babama,
manželka na pivě, já dřu jak vůl.

Lákají mě
Tvé pomněnkové oči,
Tvá chlapská náruč,
z níž hlava se mi točí.

Tvůj dech,
Tvá vůně a Tvé dlaně...
... Můj Milý, žádný spěch,
mé srdce láskou stůně
z Tvého pohledu plaché laně.

Jsem ráda,
že můžeme býti spolu,
ač ne zas tak mladá,
zbavíš mě smutku, bolu.

Můj Drahý,
jsem ráda, že Tě mám,
ve tmavé noci cítím Tvůj dech vlahý,
tak ráda s Tebou, Má Lásko, usínám...

Venku prší
a naše kočička
nápady srší,
svítí jí očička.
Myšku ulovit
byl by její sen,
nechtěj chodit
však v nečase ven.

Dneska je ten krásný den,
Svátek matek, přejem všem.
Hodně zdraví, štěstíčka,
k pohodě i dortíčka.

Jsou to naši milovaní,
v lásce nás tu vychovaly.
Noci také probdělé,
stáli u nás, jako andělé.

Pěkně o nás pečovaly
vzdělání nám vštěpovaly.
Odrazem je naše vděčnost,
starati se o Vás, na věčnost.

Poklonu tu dnes vám dávám,
kytku kvítí v klín pokládám,
je to jenom dárek malý,
pro radost, všem matkám zralým.