Verše

Má krásné dlouhé řasy
a ještě krásnější a delší vlasy,
a co se týká jejích očí,
tak z těch se mi hned hlava točí,
i hvězdy jí musí závidět,
jak se dívá na ten svět.
Prostě chybu nemá,
moje vyvolená.

Jak jsi krásná, když se tvoje tvář směje
září jako slunce a na duši z toho hřeje
to teplo sálá a ostych jako led taje
srdce pookřálo a ódy na lásku pěje.

Po nitkách té záře jako ve snu za noci kráčím
jdu v jeho stopách, jak hřeje, o tvé kráse sním
jak je dokonalá ve své skromnosti, jak úžasná, jen já vím
když se usmívá, jako letní den bez mráčků, hořím.

Jakou sílu má, nic nestojí a mnoho dává
stále ho vidím, to slunce, co hřeje, to se stává
nosím ho v sobě, ten tvůj smích ve mně zůstává
radost a štěstí probouzí, když se tvoje tvář usmívá.

Miluji tvůj úsměv, ty něžné a svůdné rtíky
chci je líbat, ochutnat tu sladkou chuť, těmi doteky
jeho zář, jak ve mně hřejí ty tenké světla nitky
vzplála ve mně vášeň, jak hoří ten oheň čisté lásky.

Čas za noci jak rychle ubíhá, jeho tempo znám jen
ráno na nitkách světla se probudím, byl to jen sen
v zamlžených ulicích kráčím, jak ponurý a šedý je den
stále ho hledám, tou jeho krásou jsem poblouzněn.

Prosím slunce, ať zapadá, chce se mi spát
den snad skončí, ať můžu si nechat zdát
o tvé kráse, co září jako slunce, chci tě líbat
vidět tvůj úsměv a svými rty se jich dotýkat.

Miluji tu jeho zář, jako o slunci jen o něm sním
ty nitky jeho světla, jejich teplo v sobě nosím
jak jsi krásná, jen tiše šeptám, o jedno prosím
hladit tvá líčka, něžnými dotyky, doufám, že smím.

Sleduji milostný tanec bílých labutí.
Dojímá mě něha těch dvou němých tváří.
Prý když jeden z párů zemře,
druhý už nikoho nehledá,
a navždy pluje životem sám.
Po večerech se nad jezerem
táhne žalostná labutí píseň,
jak jeden volá druhého.
Ve večerním soumraku
si lehký vánek pohrává s lístky osiky,
co se vznáší k hladině.
Dotýkám se míst, kde jsi mě hladil,
a jako smutná labuť hledám
poslední kousky tepla, které jsi tam zanechal.

Jen noc teď září kletbou temnou,
vím, nemůžeš být stále se mnou.
Ty odešel jsi dávno již,
já hledím na kostelní kříž.
Ač nad sebou mám černé nebe,
v srdci svém mám pouze tebe.
Ač nejsi králem v lásce,
a ani kouzelníkem snad.
Zítra ráno tě čekám zase
a stačí, že máš mě rád.
Zítra naposledy však,
než odveze mne odtud vlak.
Ty sevřeš pevně moji dlaň,
ona je stejně má i tvá,
máme se rádi oba dva.
Toť konec je našeho shledání,
vlak odjíždět mi začíná.
Má dlaň se tvé dotýká,
již naposledy procitá.

Dneska máme bramboráky,
já je prostě miluju,
a vy jistě taky,
už je do sebe láduju.
Ani nemůžu psát,
musím se pořád cpát,
a tak tímto se loučím,
s umaštěnou klávesnicí končím.

Láska křídla dává,
zvlášť když je ta pravá,
pak karnevalem pocitů je svět
a cítíš se jak v ráji hned.

Potkali jsme se u vody,
spletl jsem si záchody
a ona mě tam překvapila.
Oba jsme se tomu zasmáli
a dohromady to potom dali,
i když to trapná situace byla.

I když venku není sněhu,
kolik bychom si přáli,
nic nám to nezabrání,
abychom si hráli.
Z bahna koule stavíme
na hnědosněhuláka,
po sobě je pak házíme,
zima k tomu prostě láká.

Láska křídla dává,
hlavně když je pravá,
každý svou druhou polovinu máme
a jenom ji po celý život hledáme.

Ať jsou venku závěje,
láska uvnitř zahřeje,
životní sílu nám dává,
hlavně ta láska pravá,
není krásnějšího nic
než milovat bez hranic.