Verše

Ta rána bolí
jak posypaná solí,
ťal přímo do živého,
já ztratila miláčka svého...

Ta představa mi dává sílu,
vidím před sebou vílu,
oči z ní odtrhnout nejde,
snad nikdy neodejde.

Když cítím tvé doteky,
ponořím se do řeky
nepopsatelných pocitů,
jsem moc rád, že jsi tu.

Láska mi křídla dává,
jupííí, já mám ráda!
Našla jsem svého vysněného prince
a otočila tu správnou stranu mince.

Myslím na tebe často,
mám v hlavě jasno,
nikoho jiného už nechci,
tak, miláčku, kde jsi?

Bez jeho přítomnosti umírám,
cožpak nevidí, že ráda ho mám.
Aspoň okem mohl by na mě spočinout
a nenechat mě v slzách zahynout.

Slzy mi oči zavírají,
pod jejich tíhou umírají,
srdce pomalu bije,
žije, nebo už nežije...?

Smutek se vkrádá do mých dnů,
rychle jsem procitla z krásných snů,
opustil mě můj princ milovaný
a s dcerkou jsme zůstaly samy...

Je to už pár měsíců, dost rychle plyne čas,
co cítím Tě až do morku kostí - ten krásný pocit,
že miluji Tě, ozývá se zas a zas.
Sám neumím s tím nic udělat, jen nechat působit.

Myslím na Tebe stále, mám v hlavě Tvé střípky.
Představuji si Tě, jak ležíš s hlavou na polštáři,
díváš se mi do očí a mhouříš je,
jak cítíš naše pohyby...

Podej mi svou ruku, budeme spojeni,
až spolu půjdeme noční oblohou.
Vždyť ani ptáci - ti už spí, se nedoví o našem milování,
a tma přikryje to, co lidé vědět nemohou.

Vím, láska je o dvou, umím počítat.
Však když jsme spolu v tichém lese sami,
cítím se jako na jiné planetě,
kde není nikoho, jen my dva.

Z náznaků lásku pletu,
když můj princ se mnou je tu,
plnými doušky hltám přítomnost
a nemám jí nikdy dost.