Verše

Láska je mi oporou,
když mé nohy nemohou
držet váhu mého těla,
i když bych to tak moc chtěla...

Svět společný je naším osudem,
jeden pro druhého tu vždy budem,
neumím si ani představit,
že by to mělo jinak být.

Tolik různých přání mám,
že je ani sama neznám,
ale jedno určitě vím,
že chcí být navždy jen s ním.

Před naší, za naší,
běhají tu raraši,
koulí svoje oči,
až se hlava točí,
z pusy pouští dým,
ale já dobře vím,
že na mě nemůžou,
nemám duši zlou,
ať Lucifer mi promine,
ale zajděte si pro jiné.

Povím vám příběh, co jsem poslouchal.
Malým klukem byl a můj děda jej povídal.
Před spaním ji říkal a já krásně usínal.
Prosím dovolte, abych vám ji odříkal.

Bylo, nebylo, ale spíše bylo.
Království, co růžemi vonělo.
Každé ráno do krásy rozkvétalo.
Jak šťastně se lidem tam žilo.

Král a královna dobře té zemi vládli.
Šťastní byli, se srdcem vroucím se milovali.
Z jejich lásky dcerku do kolébky položili.
Velkolepou oslavu v celém království uspořádali.

Růžovou barvu měla a jak sladká byla.
Jméno Růženka od krále a královny dostala.
Celá zem jim ze srdce dcerušku přála.
Královský pár, ta dvojice štěstím zářila.

Pokračování básničky

Mám nesplnitelný sen,
chci s ním být jen,
však on mne odmítá,
proč to jen dělá,
připadám si osamělá,
když mě ráno nevítá.

Je krásné cítit ji vedle sebe,
potom náhle zazuroví i rozbouřené nebe,
ty chvíle nemohou popsat žádná slova,
chci je pořád zažívat, znova a znova.

Když mé tělo omývá moře,
cítím se tak dobře,
miluju nekonečnou pláž
a příjemnou slunce zář.

Věřila jsem,
že svět je jen
pro nás stvořený,
pro teď tak je mi...

Nový rok hodiny odbíjí,
je čas, abychom slavili,
člověk ani nemá ponětí,
jak rychle špunt vyletí,
když šampaňské otvíráš,
že monokla potom máš.