Verše

Máme hodně společného,
ale když jde do tuhého,
nikdy při mně nestojí.
Chtěla jsem lásku z románu,
ale když se vzbudím po ránu,
mé srdce se ho až bojí.

Ztratil to, co nikdy neměl,
v okamžiku hrůzou oněměl,
když prozřel a uviděl realitu,
že pro něj nikdy nechtěla být tu.

Cítím, že se něco děje,
tvé srdce mě nezahřeje,
vyhasl ten krásný cit,
co jsme měli navždy mít.

Kam směřují naše cesty,
touláme se dávnými městy,
myšlenky v hlavě rotují,
slova se slovy si notují,
život je zajímavý stroj,
je to láska, je to boj.

Po dětech se zapráší,
když se čerti čertí,
však jsou tu i Mikuláši,
co sladkosti nadělej ti.

Dělí nás od sebe míle,
chybí mi společné chvíle.
Dlouhá doba, když jsi pryč,
je to na mě jako bič.

Nevím, co se stalo,
zamiloval jsem se, a ne málo.
Já už nevím kudy dále,
miluji tě a to stále.

Jsem odkázán jen na tvé psaní,
tvá odpověď je moje přání.
Vezmu tě i na kraj světa,
nestačí ani tato věta.

Jsi jak vycházející sluníčko,
jako hvězda jasná.
Miluji tě, Markétko,
je to láska jasná.

Jsem s jednou krásnou princeznou,
co tvářičku má líbeznou
a voní jako luční kvítí,
je štěstí ji míti.

Poslední
zážitek nevšední
s ním jsem zažila,
láskou zoufám,
v ni stále doufám,
proč jen skončila...

Buďme spolu
u jednoho stolu
a nevracejme se k tomu,
co přineslo nám tolik bolu.

Některé věci si přejeme
a ani se nenadějeme
a najednou je máme,
je už pak na nás jen,
jak dopadne ten sen,
zda se s ním vypořádáme.