Zamilované básničky

Tenkrát, jedenkrát v prosinci,
doba těžší, než počítat rovnici.
Doba naší lásky, pokud tedy byla,
pokud byla opravdová a nezařídila ji víla.
Jestli jsi mě měl rád
a ten náš vztah bral jako chození,
znamená, že jsme si byli v minulosti souzení.
Když to tak bylo v minulosti,
proč by to tak nebylo v budoucnosti.

V mém srdci se absolutně nic nezměnilo,
ale nedávno mě mé myšlení s rozumem opustilo.
Již jsem ti řekla, že tě miluji, všelijak,
vypadá to, že jsem na tobě závislá jako maniak.
Nedokážu na tebe přestat myslet,
strašně bych si přála tvé oči vidět.
Miluji je, ovšem tebe samotného taky,
má láska je větší než bouřkové mraky.

Když byla naše šance dříve, Marku,
je i teď a ty bys mi mohl dát
jeden z mých nejtajnějších dárků.
To nejcennější by bylo srdce tvé nebo pusa,
zamotalo by mi to hlavu
a zapomněla bych, jak vypadá husa.
To nejsilnější, co patří jenom mně,
jsou city, které ti říkají, miluji tě!
Moje city k tobě jsou ukryté v srdci
a oplývá je láska,
lásce k tobě nezabrání
ani nejsilnější šedá páska...

Můj milý Šmudýlku,
moc mi scházíš,
chci líbat tě aspoň chvilinku,
ale ty se u mě nenacházíš.

Snad až se vrátím,
dáš mi pusinku, snad víc.
Já pohladím tvou hlavinku
a dám ti polibků na tisíc.

Studánko, moje vodo živá,
vzbuď se a zvedni z kalných peřejí.
Když člověk se do Tvých hloubek dívá,
srdce ho bolí, slzy se linou v krůpějích.

Studánko, moje vodo živá,
vzchop se a zprůzračni tok svůj,
ať se zas do Tvých hloubek dívám
a vidím v nich osud - můj i Tvůj.

Studánka prosby vyslyšela,
průzračná záře se v ní rozlila,
line se vzhůru síla smělá,
tu strašnou bolest v srdci zhojila.

Do očí se Ti, studánko, dívám,
vidím v nich osud můj i Tvůj
a slzy dojetí marně skrývám,
prosím Tě, lásko, moc se mi opatruj.

Chtěl jsem ti povídat, jak moc tě mám rád.
Byl jsem tvůj kamarád.

Byl jsem tvůj kamarád,
však odpusť mi ten hřích.

Já tě začal milovat,
tvoje ústa, oči, smích.

Snad se mi to nezdálo,
snad to nebyl jenom sen.

Ráno, večer, odpoledne
bez tebe je dlouhý den.

Mám strach tě obejmout,
že rozplyneš se jako dým.

Zůstal bych v temnotách
a po tobě jen černý stín.

To je snad vše,
co chtěl jsem ti říci.

Teď už ale půjdu spát,
zhasnu rudou svíci.

Nemůžu být bez tebe
jako slunce bez nebe.

Láska je ten nejmocnější Mág,
ta dokáže jak bájný pták Fénix z popela vstát,
když si to budou ti dva upřímně přát
a začnou ji opět svými nejhlubšími city zalévat,
svá srdce si navzájem dát
a jako tenkrát
držet se za ruce, do očí se dívat
a na sebe se smát.

V Rajské zahradě vykvetla květinka
s příznačným jménem Jiřinka,
když jsem spatřil její nádherný květ,
rázem se se mnou zatočil celičký svět,
její vůně je jak opium,
načisto zasáhla můj rozum,
je to jak moc krásný sen
- víme to oba - pokud bude trvat,
každou chvíli spolu si my dva
plnými doušky užijem.

Jenže jednoho rána se můj krásný sen rozplynul,
a já do Rajské zahrady ještě jednou nahlédnul,
nebyl tam však ten nádherný květ,
před kterým jsem tenkrát klek,
stala se z něj kopřiva pálivá,
která mou duši ošálila
a mé srdce i naši lásku spálila
a bez slůvka rozloučení mě jako bezcitný tvor opustila.

Život jde dál,
jako již tolikrát jsem stejnou chybu udělal,
místo srdcem jsem očima vybíral.

Jak scházíš mi, můj milý,
já sama jen tu jsem.
Chybíš mi každou chvíli,
snad nebyl to jen sen?

Když jsme se spolu smáli,
chodili spolu ven
a pak se milovali.
Snad nebyl to jen sen?

To, co chci v tuto chvíli,
snad každý chtěl by jen.
Být zase se svým milým
a ať to není sen!

Co všechno k tobě cítím, vím,
říct ti to, že tě mám ráda, se nebojím.
I přes tohle neumím moc popsat své city,
momentálně se cítím jako ryba chycená do rybářských sítí.

Až na to, že je nerozhodil rybář, ale ty.
Ano, správně! To o tobě se mi zdají sny.
Některé z těch snů se plní,
mezitím se voda v moři vlní.

Splnil se sen! Ty ses mě dotkl,
ale já stále neumím hrát poker.
Dotkl ses mě rukou a při tom ses mi do očí díval,
byl jsi roztomilejší než můj oblíbený medvídek mýval.

Pohled do tvých bílo, černo, šedomodrých očí
mně neskutečně rychle hlavou točí.
Vážně, tvůj pohled a dotyk mi hlavu motají,
pod tvým úsměvem i poslední zbytky sněhu roztají.

Nevyznám se v tobě, nevím, co dělat mám,
když fakt jen to, že tě miluji, znám.
Nedokážu rozluštit to, co si myslíš,
jestli nevíš, že tě mám ráda, do týdne to zjistíš.

Myšlenka na tvůj pohled, dotyk je velmi nebezpečná,
je krásná, smutná a hlavně neskutečná.
Mé sny i život se podobají seriálu,
ve kterém stavějí jednu pražskou katedrálu.

Neumím ti dát najevo svoji hlubokou lásku,
kvůli tobě bych uzavřela i s čertem sázku.
Pro tebe a tvé oči kus modrého z nebe,
prostě pro tebe vše, i mé srdce patří tobě.

Abych se dostala do nebe sedmého,
je třeba, aby se stalo něco pěkného.
Usměj se, dotkni se či podívej na mě,
zavřu oči, myslím na tebe a ocitám se ve tmě.

Mám strach se tě dotknout,
jak křehká připadáš mi,
mé ruce jak ruce slepce
vnímají tvoji krásu
a opíjím se snem o tobě.