Zamilované básničky

Múzo všech múz, kouzelná ženo,
píšu a v hlavě mám zmatek,
jen s Tvojí pomocí se stává ze mě muž,
už nejsem ten prvotní holobrádek.

Učíš mě lásce k lidem a k bohu,
jen v Tvé blízkosti se cítím být silný,
otevíráš ve mně nevídané vlastnosti,
proto Tě mám rád a budu ti žákem pilným.

Pokračování básničky

Rozdala poslední obrázky,
na kterých pilně pracovala.
Zbytek uložila ke spánku do regálu,
zase zítra se probudí do slunečného rána.

Obličej bledý, kruhy pod očima,
jsou jako stopa po smutné lásce,
štíhlá, vysoká, vlasy černé a dlouhé,
krásně viditelná, nepřehlédnutelná.

Pokračování básničky

Když sluníčko svítí,
a ty se směješ,
jsi jak rozkvetlé kvítí,
asi někoho miluješ.
Když tě vidím usmívat,
srdce se mi začne roztloukat,
krásné oči zelené máš,
nevím, jak to děláš,
nedokážu oči z tebe spustit,
musím si tě chytit,
nežně se přitulit
a něžně tě políbit.

Na dnešek měl jsem pěkný sen,
o tobě, moje milá.
Zdálo se mi, však zdálo jen,
že jsi mou ženou byla.

Touha má kvésti počala.
Líbal jsem tvoje ruce.
Hlubokým dechem se zdvihala
tvoje hruď prudce.

Postavu tvoji štíhlou vidím zas,
i tvůj lesklý vlas,
jenž vlál ti do čela,
když jsi k domovu kráčela.

Miloval jsem tě, mělas krásné oči
a byla stejně roztomilá,
ať o své kočce nebo o výročí
jsi mluvila.

Nutno je v životě účast mít,
k některé přidat se straně
a svoje srdce nastavit
dobře mířené ráně.

Láska je prý krásná tak,
až přechází tě zrak,
hlavou míříš do oblak.
Můžu to jen potvrdit,
mám to štěstí jednu mít
a navždy chci s ní chodit.

Stačí tvůj e-mail a zase mně srdíčko buší,
země je pokryta bílou peřinou,
ticho v domě, to kruté neúprosné ticho,
a moje dušička letí za Tebou.

Kdybych ti řekl, že jsem klidný,
byl bych sprostý lhář,
proto ti píšu - miluji Tě,
cítím Tvou vůni, vidím Tvou tvář.

Sluníčko svítí,
ve vlasech má kvítí,
vzduch láskou voní.
Je moje jediná,
s ní vše končí i začíná,
jsem tu jen pro ni.

Chtěl bych poznat, jaké to je,
když se srdce bezhlavě zamiluje.
Kde je teď asi má kráska?
Co chybí mi, nazývá se láska.

Písčitá pláž, na ní postava,
nymfa snad či mořská kněžna,
z mořských vln zrozená
nebo římským kameníkem z mramoru tesaná.

Stojí tu symbol krásy,
andělské stvoření,
znamení příštího lidského zrození,
její nádheru ne každý ocení.

Chci jít blíž a dotknout se toho zázraku,
je krásná jasná obloha, nebe bez mraků,
ještě malý krůček, téměř se jí dotýkám,
rozrušením se rdím, vůbec nedýchám.

Pokračování básničky

Vločka za vločkou z nebe padá,
mám Tě rád,
po klávesnici mé prsty tancují,
úžasný to prstoklad.
Vločka za vločkou z nebe padá,
máš i ty mě tak ráda?