Zamilované básničky

Jak světlo na konci tunelu,
jako krásný hvězdný prach,
tak zasvítila tvoje duše,
v těch mých tmavých končinách.
Snad tam bude dlouho svítit,
snad nehodlá mě ihned zranit,
jepičím svým životem,
lásku, tu si nespletem.
Zas šťastná díky tobě jsem,
přijde mi to jako sen,
co bude se mi dlouho zdát,
nejlépe však napořád.
Vždy když blízko k tvým rtům mám,
víš, že nejsi na nic sám,
že tu máš mě a já tebe,
podívej se na to nebe,
jenom pro nás hvězdy svítí
celý život se v nich třpytí,
a ta jedna, blízko k nám,
má teď dveře dokořán.
Vpustí do nich příběh náš,
do kterých se tak zasníváš!

Všude dívek, jako kvítí,
půlka z nich jsou travestiti!

Přicházím z temné buše,
mnoho bouří zažil jsem.
Kousek nebe v pískem kořeněné nůše
k tvým nohám snesl jen.
Ta stará andělem darovaná kuše,
odměnou mi nyní jest.
Šípem skrz ňadra do tvé duše,
ne vražda, ba lásky křest.

Hlavou se mi honí myšlenek tisíce,
srdce mi z hrudi co chvíli vyskočí,
sešli jsme se zde při svitu měsíce,
padli jeden druhému do náručí.

Vánek čechrá Tvé voňavé vlasy,
Tvůj pohled je nad všech hvězdiček svit,
láska nás spoutala svými pevnými lasy,
nedokážu si představit bez Tebe žít.

Mám Tě tak rád, až mě z toho zebe,
víc než koho jiného, více než sebe.

Duše člověka je příliš křehká,
a rozbije se malým záchvěvem.
Pak někde dřímá tiše a zlehka,
jakoby pod sněžným příkrovem.

Ale po zimě vždy přijde jaro,
a slunce závěj rozpustí.
Komu se to stane, stačí málo,
a další šanci již nepustí.

Láska a duše jsou si podobné,
jedna bez druhé neznamenají nic.
I když třeba zdá se Ti to nevhodné,
já chtěl bych ti dávat víc a víc.

Že teď se chovám jinak, je mi jasné,
asi to opravdu trochu přeháním,
vždyť na začátku to bylo krásné,
a to, co jsem zmeškal, doháním.

Ženská patří na řetěz!
Když povolíš - je to děs!
My teplí se smějem,
lepší je být gayem!

Zas pomalu se přikrad čas,
kdy do šatníků spěchá každý z nás.
Tu rolák, šálu, mikinu,
tak dávej pozor na rýmu.
Venku mží a vítr fouká
a každý smutně k nebi kouká.
Marně hledá mezi mraky,
kam vypařil se slunce svit
a s ním teplo, radost, klid.
Jen já nekoukal se vzhůru
a snad touha má, zahnala tu noční můru,
kdy sám jsem bloudil městem lidí
a hledal štěstí, co mi chybí.
Proto přijela jsi Ty
a mé srdce začlo znovu pro lásku bít.
Není mnoho dnů, co znám tě, milá má,
a přec vím, že Tě chci a budu věrně milovat.
Já nechci o tom jenom verše psát,
ale svou lásku Ti každou vteřinou věnovat.
Miluji tě!

Obraz visí na skobě
a ta skoba se viklá,
stejně já visím na tobě
a ty jsi na to zvyklá.

Jsi skutečnost, po které se mi stýská,
a já holka, která neví, zdali tě někdy získá.
Jsi princ všedních i nevšedních dní
a já slečna, co o tobě sní.

Jsi jako měsíc v nejkrásnější noci,
který mě má ve své moci.
Jsi krásný jak polární medvídek
a sladký jak cukrový gumídek.

Jsi světlo, jsi naděje, jsi láska,
já vím, že nejsem žádná kráska.
Mám tě ráda čím dál víc,
jak ti to mám sakra říct?

Chtěla bych být motýlem
a mávat křídly životem.

Vnímat hudbu lučních cvrčků,
rozeznat zvuk Tvých tichých krůčků.

Poznat vůni krásných květů,
stále slyšet zvuk Tvých vzdechů.

Prolétnout se loukou plných květin,
padnout s Tebou do rozestlaných peřin.

Zaletět si ke křišťálové tůni,
znovu cítit Tvoji vůni.

Pak odpočinout na lístku růže,
tak vrať se ke mně do náruče.

Ochutnat květin sladký nektar,
tak už mě přeci netrap.

Budu stále čekat
a mé srdce bude tepat
jen pro Tebe.