Zamilované básničky

Láska mé srdce naplňuje,
inu tak už to bývá,
když se člověk zamiluje,
cítím se tak živá!

Láska je jako kopretina,
utrhneš ji, vyroste jiná.

Když má člověk rád,
je to na něm znát,
k jeho radosti
stačí maličkosti,
život chutná skvěle,
když láska v srdci hřeje.

Láska je zbraň i ochrana,
láska je útok i obrana,
láska je rub a líc,
nemůže už být víc.

Lásku, kterou hledám,
mám nadosah,
nikomu ji nedám,
mám o ni strach.

Štěstí si hážu do dlaně jen jako malý peníz,
co mezi prsty proklouzne a po něm v dlani
zůstane oblý pocit prožité chvíle dnešní.

Každý jsme byli jinde a přece spolu, stále svobodu máme mezi sebou.
V duši však stále spolu zůstáváme, a když se jednou setkáme snad ve světě smyslů,
co pro tento svět jsou stvořeny, budeme jistě zmateni, když celé tělo jakoby vzhůru poskočí
a pak ztuhne od radosti v našich duších.

Tak nějak o tom, Lásko, sním a stále vnímám touhu svou,
jež plamenem rudým zahoří, když naději mám, že se uvidíme
a zatím myšlenkou jeden k druhému se tisknout smíme,
vždyť, co je víc, než máme my, svobodu dal jsi mi a já tobě.
Pro duši tvou je ve mně touha živá, kterou smíš cítit tajně,
zatímco ty jsi doma a já ve tvé hlavě ti zpívám,
o tom, že láska mne souží a že ji hledám na každém rohu,
kde na tebe myslím a s tebou se o své pocity dělím.

Láska je celičký svět,
bez ní nevznikne květ,
který by štěstí lidem dal,
nežije ten, kdo nemiloval.

Láska uvnitř srdce mého,
nedávno ještě kamenného,
vyhloubila otvor žhavý,
zasloužené vítězství slaví.

Něco ve mně křičí,
že mě láska ničí,
pak to ale ztichne
a u srdce mě píchne
při myšlence na to,
že bych neměl své zlato.

Láska je světlo a stín,
láska je štěstí a splín,
láska je mince dvou stran,
královna labutí a vran.