Zamilované básničky

Máš dvě tváře,
každou jinou.
Za každým Tvým pohlazením
následuje krutá rána.
Tvé sadistické srdce
předstírá lásku.
Protože jak si vysvětlit mám,
že jsi mi provedl to, co jsi provedl?
Na mé soukromí jsi nikdy neměl právo.
Zneužil jsi mě.
Co děláš s fotkama z mé ložnice?
A věříš na karmu?
Já ANO.

O lásce jsem vždy snil
a nádherný sen to byl.
Ona a já, šťastný pár
a náš spalující žár.
Kdy se to realitou stane
a něco uvnitř mě vzplane,
pořád se dokola ptám
a doufám, a doufám...

Své srdce otvírám,
jen ten pravý uspěje,
pevně totiž doufám,
že je pořád naděje.

Ta pravá láska na mě někde čeká,
v to víc než pevně věřím,
snad mě čeká cesta pěkně daleká,
ten obraz nikdy nezčeřím.

Ve dne se směju, ale v noci mám strach,
protože vím, že brzy přijde krach.
Láska vyprchá, zbydou jen vzpomínky,
malá útěcha.
Možná jen malá jiskřička naděje,
pak vzplane a vstoupí do děje.
Já vážně mám tě víc než ráda,
vždy jeden druhému chránili jsme záda.
Svou velkou lásku má každý,
takhle to bylo, je a bude navždy.

Přišla láska z hor,
jako nezkažený tvor,
oba jsme si ji oblíbili
- a prvně jsme se políbili.

Miluji a sním,
že ji uvidím,
že bude jen moje,
no tak, drahá, co je?

Srdce mám poblázněné,
myslím jenom na ni,
vše ostatní je bezcenné,
ona je mé přání.

Proč se lidé rádi mají?
Proč se něžně líbají?
Proč se hladí a mazlí?
Nemějte mi za zlý,
že se na to ptám,
sama stále hledám
ten pravý cit,
co mě má pohltit.

Láska, to věčné mámení,
život plný znamení,
duše oživla barvami,
vše krásné je před námi.