Vyhledávání v básničkách: JARO

Jak se svátky nachylují,
všichni kolem se radují,
jaro pomalu otvírá svou bránu
a Velikonoce dají první ránu.

Velikonoce jsou časem,
kdy jděte za silným hlasem
vašeho srdíčka,
jaro vás hýčká,
jak všechno kvete,
život si upletete
takový, jaký jste vždy chtěli,
však uvidíte po neděli...

Hody, hody doprovody,
polejte se kýblem vody.
Holky prutem pobití,
kluci kýblem polití.
Vajíčko nám dejte,
štamprli nalejte.
Pentli uvázejte,
jaro přivítejte.

Jaro je tu tady zas,
Velikonoc pěkný čas.
Holky vejce malují,
kluci za ně zmalují.
Za zmalovanou zadnici,
dostanou pěknou kraslici.
Taky pentli barevnou,
za nadílku pořádnou.

Jarní pozdrav, panímámo,
vlídné slovo taky vám.
Za nadílku právě danou,
vajíčko do koše dám.
Malované, nebo bílé,
od vás je to, paní, milé.
Děkuji za přivítání,
pěkné jaro, pěkné přání.

Hody, hody doprovody,
jaro už je zase tady.
Mámo, upeč mazanec,
za to dostaneš mazec.
Hezky tím mým proutkem,
nehoď po mně žloutkem.
Do košíčku jedno vejce,
pro veselého mládence.

Jaro, jaro, volám venku,
vyhlédnutou mám frajárku.
Pomlázku upletenou mám,
s ní za ní chodívám k vám.
Moje milá za nadílku
dá mi vajíčko do košíku.
A za pěknou básničku
uváže mi pentličku.

Já píšu a tvá ruka drží pero.
Já se dívám a oči tvé vidí krásy světa.
Já běžím, ale tvé srdce buší.
Směju se a v tvé tváři je jaro.
Já pláču a z tvých očí slzy se hrnou
a krásná slova jako vánek lásky
z tebe vanou.
Já spím a tvé sny jsou pro mne realitou,
hledám v tobě já lásku skrytou.
Utrhnu lilii a půjdu pro ni do pekla.
Nenávidím lásku a miluji nenávist.
Ta šance nám ještě neutekla
- jen spolu přemůžeme nenávist.

Bylo mně deset let
a prožíval jsem svůj klukovský svět,
i do školy jsem chodil rád,
a život mě pomalu učil, zlobit se, i smát.

Kdybych se narodil o deset let dřív,
mohl jsem za týden vypít, aspoň pět piv,
ale zatím jsem byl kluk,
a tak hodně toho mně bylo fuk.

Končila zima, sníh rychle tál,
abych ve škole nepropad, toho jsem se bál,
ale nakonec vše dobře dopadlo,
a vyhnulo se mně z propadnutí propadlo.

Čas od šprtání ve škole jsem uvítal,
s jásotem s ostatními, prázdniny přivítal,
na prázdniny jel jsem k babičce a dědovi,
vím, že mé klukovské tajemství, se nikdo nedoví.

Babička a děda v osadě bydleli,
na mě, na vnuka, často mysleli,
jó to tajemství jedna místní holka byla,
holka černovlasá, hezká a milá.

Jenže byli jsme ještě děti,
uměli jsme počítat aspoň do pěti,
za osadou na procházkách za ruce se vedli,
v přírodě do trávy jsme si sedli.

Byl hezký teplý letní den,
a my dětská přání říkali si jen,
a svá tajemství si říkali dětskými hlasy,
a měli radost z okolí, z té přírodní krásy.

Nad námi skřivan zpíval své trylky,
a my prožívali své hezké dětské chvilky,
v dálce lehký vánek žitem zakýval,
a nás hezký obraz přírody dojímal.

Mně bylo deset let, a jí šest teprve,
na takovém rande, oba jsme byli poprvé,
netušil jsem, co přijde za chvíli,
ale osud a úmysl, ti se nemýlí.

Počasí nám přálo,
slunce se na nás smálo,
smálo se na celý svět,
a pak se to stalo, rychle, hned.

Dala mně pusu na tvář zničehonic,
a já tehdy desetiletý, už nechtěl jsem víc,
a tak neznaje ještě tajemství lásky,
aspoň pohladil jsem její vlásky.

Pak přešlo pár roků,
a já začal si všímat dívčích boků,
stačilo v tanečních pár kroků,
a v duchu jsem si zpíval hezké písně sloku.

Já dospíval jsem zrovna,
byla přede mnou čára života, dlouhá a rovná.

Šel jsem ale dál,
o ženy jsem vždycky stál,
protože jsem ženy vždy chtěl,
vždy jen malou pauzu jsem měl.

Když přišla první láska,
šlo to, jako když bičem práská,
na diskotéce při tanci,
nedal jsem na únik žádné holce šanci,
jednu takovou přivedl jsem k barové židličce,
se zalíbením koukal po její sukničce.

Hanka byla známost z diskotéky,
netrvala ale dlouhé roky,
jen sotva týdnů pár,
a pak z nás vyprchal lásky žár.

Šel jsem ale dál,
o ženy jsem vždycky stál,
protože jsem ženy vždy chtěl,
vždy jen malou pauzu jsem měl.

Moje oči milosrdná tma pokrývala,
má láska se stále kdesi ukrývala,
jako by stále nechtělo se jí na denní světlo,
stopy po ní, vlnobití marnosti smetlo.

Byl jsem stále zasažen touhou,
milovat ženu minutu, nebo i vteřinu pouhou,
byl jsem zajatcem svých citů, i jejich slouhou.

Ženo krásná i tajemná,
nezkaž naše setkání,
budou krásná a dojemná,
máš v rukou k rozřešení klíč,
zachraň ho, aby nepřišel pryč.

Tak takové myšlenky honily se mně hlavou,
kdypak asi poznám tu pravou.

Prohledával jsem v koutech i skrýše,
abych věděl, kdo mně vlastně píše,
á už je tady ten dopis od lásky studentské,
je to jasné, mým osudem budou vždy ženské,
dopis od holky hezké, jak na louce pampeliška,
to psala mně moje milá Eliška.

Tenkrát nebyly mobily ani internety,
přesto v dopise pohladily mě, milostné věty,
jenže tahle známost trvala dva studentské roky,
za jinými dívkami a ženami, pak vedly moje kroky.

Všechno ale přibrzdila vojna zatracená,
často ze začátku, byl jsem tiše jako pěna,
kasárna, špatné místo pro lásku,
po dvou letech, do civilu, protrhl jsem pásku,
pustili nás za dva roky, ani o den dřív,
já zase začal na ženy uplatňovat svůj vliv.

Šel jsem ale dál,
o ženy jsem vždycky stál,
protože jsem ženy vždy chtěl,
vždy jen malou pauzu jsem měl.

Po vojně už bylo veseleji,
když na to vzpomenu, už se jen směji,
začít stylově, to jsem se rozhodl,
a schůzku s hezkou dívkou rychle dohodl.
To seznámil jsem se s Janou,
brzy jsem zjistil, že je ještě pannou,
pak přišla tichá vlahá noc,
chtěli jsme se oba, moc,
potom měli jsme oba zkušenost cennou,
a milá Jana, stala se ženou.

Ale ani tahle láska navěky nebyla,
po pár týdnech, už platnost pozbyla.

Šel jsem ale dál,
o ženy jsem vždycky stál,
protože jsem ženy vždy chtěl,
vždy jen malou pauzu jsem měl.

Opustila mě Alenka,
pryč byla zase jedna milenka,
chvíli nad tím problémem postojím,
ale i tohle snadno ustojím.

Nebyl jsem romantik,
a tak mít ženu vždy, byl můj zvyk,
střídal jsem ženy často, hodně,
skoro se všemi rozuměl jsem si, solidně.

Výjimku pak Lenku, Leničku,
měl jsem jen chviličku,
po pár týdnech tápání,
a marném jeden druhého chápání,
jsme si přiznali, ač neradi,
že naše názory se nikdy nesladí.

Šel jsem ale dál,
o ženy jsem vždycky stál,
protože jsem ženy vždy chtěl,
vždy jen malou pauzu jsem měl.

Vůbec nehlídal jsem si vcelku,
mého sladkého spánku délku,
ve svém hezkém spánku,
bušilo mně srdce, pro mou dívku Blanku.
Viděl jsem ve spánku hvězdu jasnou,
a ke mně přicházet, moji Blanku šťastnou.

Na první rande přinesl jsem jí tulipán,
tak to bych neměl být odmítán,
celkem rychle jsme se dali dohromady,
navzájem jsme poznali své zápory i klady.

Dost dlouho trval náš vztah,
pak ale jednoho dne, obrátil se v prach,
rozešli jsme se klidně a důstojně,
ze vztahu vyšli jsme oba obstojně.

Šel jsem ale dál,
o ženy jsem vždycky stál,
protože jsem ženy vždy chtěl,
vždy jen malou pauzu jsem měl.

Pak ale přišel čas, kdy lásce se málem odvyká,
kdy je člověk sám, jak kůl u plotu,
kdy ale přece překoná každou slotu,
kdy lásky klíč, duši přece jen odmyká,
pak v mém životě objevila se, žena Erika.

Sedmá žena v životě mém,
řekl jsem si, tuhle šanci za pačesy vem,
že k sobě se hodíme,
to každým dalším týdnem vidíme,
to věděli jsme hned,
dřív než na věžních hodinách,
odbilo pět.

Že k sobě patříme jsme hned věděli,
když do očí si dlouho hleděli,
pak vždy chtivě jsme se políbili,
a věrnost na celý život, si slíbili.

Já ale zprvu lehce se její tváře dotýkal,
a kupodivu se stydlivostí se potýkal,
po delším čase,
kdy scházeli jsme se zas a zase,
věděl jsem, že bude žena ta pravá,
tohle říkali mně, moje duše i hlava.

Erika je žena báječná,
obavy z rozchodu, no to věc zbytečná,
máme se s Erikou rádi napořád,
co více si ve vztahu tedy přát,
s Erikou se žije prima,
ať je jaro, léto, nebo zima,
v tomto bodě už není vyšší přání,
a tak brzy se Erika, stala mou paní.

Ještě než dítě začnem chovat,
musíme pár zemí procestovat,
to byli jsme předloni,
v Paříži, Benátkách, i v Boloni,
to byla krása, Eiffelovka i ty gondoly,
v tu chvíli jste šťastní a nic vás nebolí.

Nebo vloni v Norsku, ty úžasné fjordy,
my dělali tam pěší turistické rekordy,
skandinávské země, všechny krásné a čisté,
to je jednou provždy jisté.

Pak hezkou dovolenou jsme si udělali,
a v daleké zemi přistáli,
tam svítí slunce každý den,
to je turisty každého sen,
tam hraje místní hudba přímo rajská,
my vydali se do dalekého Thajska,
moře, mušle, písčité pláže,
tam se naše láska dostala do větší ráže.

Následkem toho devět měsíců se protočí,
a my staneme se rodiči,
dítě, to je pro nás poklad,
a naší lásky navždy doklad,
dítě se narodí na jaře,
to se ví, oslavovat budem bujaře.

Sedmá žena v životě mém,
teď už opravdu šťastný jsem,
sedmička je šťastné číslo,
teď už to opravdu vyšlo,
teď už NEJDU dál,
vzorný manžel a táta se ze mě stal.

Neroztáté zbytky rozbředlého sněhu
Jen tu a tam zakrývají křehkou sněženek něhu

První teplé sluneční paprsky ku lásce volají
Všechny milence, co jim po dlouhé chladné zimě srdce roztají
Ten cit, který je vidět na každém kroku
Hojí srdce, jež byla zlomena nešťastnými láskami minulého roku

Milenci v parcích zvěčňují do chladných laviček lásku svojí
Posléze rty horkými od žáru tohoto citu dvě duše polibkem na chvíli v jednu spojí
Den za dnem si jak Romeo a Julie lásku vyznávají sladkými slůvky a činy
Neustále spolu zdají se být nerozluční, jak lidé a jejich stíny

Jaro přechází pozvolna do léta
A tak, jak to umí jen láska, jak rychle přišla, tak rychle odlétá
Sic horké dny mnohá srdce ochladla
Podobna květině v žáru i první láska uvadla
Spolu jen tu a tam v polibcích nezračíce ten něžný cit
A dvě milující duše, které, kdys nerozlučné začínají jedna bez druhé být

Tahy štětcem malíř zbarvuje listy do barev podzimu
Chladný vlhký vítr pohrává si s padlými listy, mlha navlékla kraji pochmurnou peřinu
Vroucí city milenců pohasli, pouhé vzpomínky zůstali z nich
A jizva na chladné lavičce parku, dva iniciály, které zakryl první zimní sníh