Smutné básničky

Odpusť mi prosím má prudká slova.
Možná jsem se měla zamyslet znova,
než jsem něco prudce vyslovila
a Tobě asi ublížila.
Nikdy jsem nepochybovala o tom,
že jsi skvělý muž.
Někdy se však cítím,
že mám na krk přiložený nůž.
Víš sám, že celá situace je velmi tíživá
a východisko najít lehké nebývá.
Často jsem snila, že jednou budeme spolu
a budeme snídat u jednoho stolu.
Nevím však vůbec, co se děje,
možná je v nás stále nějaká naděje.
Nerada vidím, když se trápíš.
Jsem radši, když si sníš.

Už nemiluji - nevím proč,
láska je velký kolotoč
a my jsme jen návštěvníci
po trošce štěstí lačnící,
kteří jsou uvnitř něho,
toho kolotoče zběsilého.

Láskou jsem zešedivěla,
kdybych to dřív věděla,
nikdy bych se za ním nehnala,
něco mnohem lepšího bych dělala.

Co jsem to udělala,
ještě jsem nerozdýchala...
Najednou je po všem,
já mu dala košem!

Úzkost mě svírá,
v srdci je díra,
chlad do něj vchází,
láska mi schází.

Mám ráda jednoho kluka
a srdce mi při tom puká,
když ho vidím s jinou,
však je to mojí vinou,
že jsem ho nechala
a pozdě shledala,
že mou životní láskou je,
teď už mě on nemiluje.

Tam kde zhasla láska pouze povinnost zbývá
I ta nejlepší přetvářka skutečnou pravdu skrývá
Prázdné ticho bez obsahu nahrazuje slova
Někdo nemá sílu zkoušet to znova
Dva tiché stíny prosté všech citů
Hádají se o hodnoty svých bytů
Všechno společné se rozhodli ztratit
Společnou budoucnost již nechtějí vrátit
Co když jednoho je to vina
Když pravda je ve skutečnosti jiná
Porušil slib co slíbil plnit
A nehodlá se z toho vinit
Za lásku nikdo odpovědnost nemá
K vlastnímu svědomí je němá
Co obhájí zradu z rozmaru mysli
Jak zvednout kolena co bolestí klesly
Jaká je omluva pro toto jednání
Velka bolest a osobou tou pohrdání

Tam uvnitř, v hrudi
srdce mě studí,
láska ho zabila
tím, že skončila.

Jako v sýru
v srdci díru
nejednu mám,
láskou umírám.

Láskou zatracen,
ve světě ztracen,
denně si zoufám
a v obrat doufám.