Smutné básničky

Poznala jsem, co je láska,
jak srdce štěstím mlaská.
Však trvalo to jen krátce
a vrátit se ten sen nechce.

Láska mě zranila,
sprostě využila,
bolavý je svět,
přesto chci ji zpět.

Láskou zhrzená,
nikým nechtěná,
na světě tak sama,
dusím se slzama.

Byl můj sen
a každý den
myslela jsem jen na něj,
proč jen byl tak prolhanej...

City a pocity,
tyhle a tady ty,
všechny je v srdci mám
a samotou umírám.

Měla jsem anděla,
s kterým jsem být nechtěla.
Teď zůstala jsem sama
a brala bych ho všema prstama.

Když přestane tě bavit svět
a nemůžeš to vrátit zpět,
pak rozhodně si nezoufej,
krásnou píseň si zabroukej.

Vztah za náma,
bezedná jáma
v srdci zůstala.
Neustále brečím
a zoufalstvím ječím,
kde naše štěstěna zůstala...

Na jazyku med,
v srdci led,
lidé jsou zvěř,
potom jim věř...

Procházím životem, dává mi rány,
s výkřikem v šepotu, léčím si šrámy.
Pláč a smích soupeří, žiji jak ve snu,
občas i vítězím, jindy zas klesnu.
Chci stoupat vysoko, pád je pak strmý,
s osudem hádám se, proč pořád trny.
Chci cítit vůni, dotknout se květů
a v tiché noci chci slyšet větu...
„Mám Tě rád”

Bez lásky život je jen pouhá cesta,
bez cíle, bez touhy, jen prázdná gesta.
Cestu chci dláždit si ze šťastných kamínků,
ve kterých ukrytou mám každou vzpomínku.
Vzpomínku na lásku, vzpomínku na děti,
než mi na svou cestu z náruče vyletí.
Vždy jsem se snažila domov jim vytvořit,
aby v něm v radosti a klidu mohly žít.
Kde by i manžel můj vroucně mě miloval
a vždy po mém boku, v dobrém i ve zlém stál.
Sen se mi rozplynul, já myslím na děti,
ať se z těch andílků nestanou oběti.
Své blízké miluji, nechci jim ublížit,
jak s bolem na srdci mám po té cestě jít.
Kamínky tlačí mě, bolest je veliká,
srdce je v rozpadu, žalem se zalyká.
Vzpomínka ukrytá v jednom z těch oblázků,
při kroku zabolí, když šlapu na lásku.
Láska se vypařila, není už kde brát,
duše se unavila, už nechci vedle něj stát.

Pokračování básničky