Smutné básničky

Naše láska se stala samozřejmostí,
mrazí to až do morku kostí,
ztratila všechno kouzlo,
jako by štěstí uklouzlo.

Ztratila jsem smysl života,
bez lásky je tu jen samota...

Zabil všechno, co za něco stálo,
má věrná láska byla mu asi málo,
proměnil se z přítele a kamaráda
na toho nejslizčího hada.

Jdu z kostela od oltáře,
studený vítr vane mně do tváře,
život píše různé scénáře.
Ale ani oltář mně nepomohl,
jsem nevěřící, tak jak by také mohl.
Nepomohla ani farářova slova,
že to chce klid a abych přišel znova.
Proč vlastně jsem do toho kostela šel,
když řešení jsem tam stejně nenašel.

Komu tedy o pomoc si říci,
když slzy objeví se na líci?
Zdraví a peněz vůbec nemám moc,
koho mám tedy poprosit o pomoc?
Mám ze sebe udělat sebevraha,
teď je mně každá rada drahá.

Pokračování básničky

Chodím po domě sama,
nemůžu se dočkat rána,
nikdo jiný tu není,
ani moje potěšení,
navždy jsem ztratila
vše, co jsem si vysnila.

Nic už nespraví
jeho kroky toulavý,
dal mi své adié,
dál nevidí mě...

Je plamínek naděje,
že se opět zasměje
srdce mé bolavé?
Že se vrátíš ke mně,
samota svazuje mě,
proč jen máš boty toulavé...

Proč to tak bolí,
sype mi solí
do otevřených ran,
vytratil se lad,
nesnáším chlad
osamělých rán.

Proč jsi tak daleko,
já jsem fakt naměkko,
nemůžu a nechci si zvyknout,
že tě musím nechat odplout...

Jsem láskou zhrzená,
tohle prostě logiku nemá,
všechno bylo naprosto v pořádku,
náhle mě proměnil ve smutku hromádku...