Různé básničky o lidech a vztazích

Nehledej štěstí v tom, co ti schází,
ale v tom, co máš.
Těš se ze slunce, co tě ráno doprovází,
neboj se, synku, to přece dáš!

Já řádně jsem tě vychovala,
teď musíš jít životem přes všechen klam.
Neboj se, synku, já ti lásku dala
a i když jsi dospělý, tak nejsi sám!

Svíčka zhasla, život taky,
opona spadla, nad krajem se stahují mraky,
lidi se halí, děti brečí,
páni se smějí, prostý lid klečí.
Odešel poslední hrdý Čech,
co si za svou pravdou stál,
holt život je pech,
ale pořád jde dál...

Líbí se mi tvůj vzhled,
ten, který vidím naposled.
Jsi tak sladká, Martinko,
bez tebe nemohu být ani malinko.
Jsi jak světlo beze dna,
tvá krása na světě je jen jedna.
Ty mne nechceš již viděti?
Nenávidíš mě, že ano?
Ale přesto se spoléháš na mé děti.
Však ti to odejde samo.

Jak jim to říct, že o nich v noci sním,
že jsme láskou k nim našly rým.
Jak jim to říct, jak se svěřit s tajemstvím,
že jsem dívka s pasem přátelským.

Někde v dálce cesty končí,
každá prý však cíl svůj skrývá.
Někde v dálce, každá má svůj cíl,
ať je pár mil dlouhá anebo tisíc mil.
Chci vám všem, říci, že rád jsem vás měl,
rád jsem cestoval, pro vás zpíval, a rád jsem byl.
Že vám všem, jsem svou písní, mohl radost dát,
že s vámi, jsem tu tak šťastně žil.
Řekl jsem lásko, mně ubývá sil,
já říkal si dávno, že bídným jsem byl,
já cítil se králem, teď chudák jsem málem
a v mlhách se ztrácí můj cíl.
Řekl jsem lásko, mně ubývá sil.
Teď já se loučím, už mě nebudete vídat,
loučím se svým soužením,
loučím se, že nechci města střídat,
pozítří se ožením, óó, pozítří se ožením.
Tak se, s váma všema loučím,
měl jsem tento svět, vás všechny,
tak moc rád.
Já se s váma loučím,
loučím se, se svým soužením,
loučím se se svým trápením.
Nebuďte tak smutní, že opouštím vás.
Tento krásný svět, já odcházím,
jinam, na jiný, to svět, do nebe,
do nebe muzikantů.
A společně vám budem, stále zpívat,
ve vašich uších znít, stále hrát.
Teď posledních, pár slovíček,
vám chci ještě zazpívat,
slyšíte mne, já vám budu stále hrát.
A pojď dál a zpívej a se mnou se dívej...

(Tento verš je věnován památce našeho skvělého zpěváka, muzikanta pana Pavla Bobka, je složen z částí jeho textů a doplněn.)

Děvčata - slečny - dámy - nebo paní...
Nejsem a nebudu - nikdy k mání...

Pro Ty co nevaří - a jenom se smějí...
Pro Ty co nepečou - a hladovějí...

Nejradši z Vás jsem měl - jen jednu z HVĚZD...
Co mě však chtěla - i s ŘÍZKEM svést...

(K snídani... k obědu... k večeři...
Žádná z Vás mi ale... nevěří...)

Nešetřím... nemusím... rád si ho dám...
A na další řízeček...

Spěchám - dnes... k Vám

Zase si bruslí po obloze?
Podzimní kreslí úsměvy?
Kdo přijíždí k Vám ve svém novém voze?
A buďte k sobě upřímní...

Jen maluje stromy „zlatou barvou”?
Vy čekáte TY... „ty... ty” lidi? Návštěvy?
Oni se k Vám s flaškou narvou!
A týden nejspíš nejedli!

To Slunce se Vám bude smát...
Místo vůně lístků v ráji...
Vy budete... ssssssssss... se ušklíbat...
Tím bude víkend nejspíš v háji...

Pokračování básničky

Prapra-bába a prapra-máma...
Pra-dcera a pra-teta...
Pra-vnučka i pra-linka...
To na stromu - je má maminka.

Co mu TO... vlastně stále chybí?
Bere prut... jde krmit ryby!
Co ho TAM... vlastně stále láká?
Hraje si... možná na pytláka!

Zmizela Mu... již Třetí žena!
Možná... že je utopená?

Nikdo... Nikde o Nich neví?
Jen šaty, cvičky... vylovený!

Nedaleko... mají chatu!
Došlo k hádce... ve vztahu... k zvratu?
Zas jeden ručník fialový!
Dnes POLICIE... z vody loví!

Pokračování básničky

Nedokážu vymazat všechno, co se událo.
Nemůžu vymazat, co mě k tobě spoutalo.
V duchu nechápu, proč jsi něco načínal.
Když pak nechceš přiznat, že jsi tohle začínal.