Byla jsem sama, s duší bolavou,
můj otec uvadl se zahradou voňavou.
Prosila jsem svatého Jana Křtitele,
aby mi na Zemi seslal přítele.

Matičku Zemi slzy mé kropily,
osudy z proseb mých své cesty spojily.
Teď s úctou, která bdí - zeleň se smísila
a jsoucnost Tvá v nitru mém, mou duši zhojila.

Již nejsem sama, mám tady vrbu svou
jak slavný Lávra král - jen s přítomností Tvou.
Mé rány zalepíš,
pláč proměníš mi v smích.

Za to Ti patří dík,
Tys naučil mne znovu žít.
Příroda ševelí, šťastně si zpívá dál,
můj dobrý příteli - vrátil se „Květinový král”.