Slunce svítí, zem se vaří

Slunce svítí, zem se vaří,
zle se na zastávce daří,
do Prahy je cesty kus,
už přijíždí autobus.

Veškerá snaha je marná,
autobus v té době parna
plný je až po střechu,
nastupujem bez spěchu.

Namačkaní v uličce,
klátíme se na tyčce,
rádi bychom čerstvý vzduch,
kolem nás jen smrad a puch.

Pot z nás leje, místy cáká,
billboard na zmrzlinu láká,
jedem rychle velice,
za chvíli jsme v Mělníce.

Pak náhle přišla ta změna,
hned jsem byla jako stěna,
je to jako děsnej sen,
musím odtud rychle ven.

Řidič brzdí, brzdy kvílí,
za chvíli už budem v cíli,
zastavuje u lesíka,
ať jdu na chvíli ven, říká.

Pod smrčkem vesele zvracím,
za chvíli se zpátky vracím,
paní nabízí mi sáček,
má to ovšem jeden háček.

Nikdo si tu není jistý,
byl-li vůbec někdy čistý,
kolují tu kolem mýty,
že je snad i použitý.

Pak někoho napadlo,
poskytnout mi sedadlo,
byl to velmi dobrý nápad,
na sedadle dá se chrápat.

Ten, kdo spí, nemůže blít,
ostatní pak mají klid.

Amen...