O Červené Karkulce

Na konci světa, až někde v Aši,
vařila maminka Karkulce kaši...
Neměla do kaše cukru už dosti,
„Obleč se, Karkulko, protáhneš kosti...!”

Obléká Karkulka sukničku úzkou,
ňadra svá obdaří průsvitnou blůzkou,
vlasy si zakryje červenou čepičkou,
polibkem loučí se u dveří s matičkou...

Košíček na cukr nese si prázdný,
po cestě vymetá snad všechny brázdy...
Bohužel na mezi ztratila čepičku,
nezvládla pokořit včerejší opičku...

Malátná u lesa ulehá do stoky,
neměla s myslivcem chlastat ty patoky,
teď tady ve stoce bravurně zvrací,
kořalku z jeřabin přírodě vrací...

Náhle ji kdosi zachytí za límec,
z lesa se vynořil svalnatý myslivec!
Pomalu rozvírá u blůzky knoflíček,
na placku rozšlápne Karkulčin košíček...

„Ach já nebohá, to si to odnesu,
v čem pak ten cukr od babky ponesu?”
Z košíčku zbyla jen ve stoce placka,
na tváři myslivce přistála facka...

Úderem Karkulky má teď krok vratký,
čistí si o kámen našláplé zvratky,
Ona teď utíká cestičkou k hospodě,
snad něco vymyslí, vše bude v pohodě...

Po pátém pivečku Karkulce docvakne,
„K babičce nedojdu, to už fakt neklapne...”
Výčepní od pípy zvídavě mrká,
balené cukry jí pod sukni strká...