Vykvetlas, Vřelosti, a nikdo Tě nehledal,
vykvetlas a vůně Tvá šířila se vůkol.
Tvé barvy věčnosti tak rychle se vinuly
a byly pestřejší, čím více dny minuly...

Vykvetlas a nikdo, nikdo Tě nesadil,
žes Věčná, Vřelosti, kvítek Tvůj mi prozradil.

Ach, pověz, má Vřelosti: Kdož by Tě nehledal?
Či snad jsem jediná, kdo celý svět by prohledal?
Rozkvetlas, Vřelosti, a nikdo se nedíval,
jen v podvědomí člověk Tvé paprsky Světla prožíval.
Nezměrnost a krása jala můj vnitřní zrak
a v slzy Tvá vznešenost mne uvedla veskrze - a pak...
Žiješ... Ó, Vřelosti...
A já shledala Tě.
Nezříti Tvoji tvář,
to vpravdě NEROVNO žádné ztrátě!